Srbský parlament přijal přelomovou rezoluci o masakru u Srebrenice

Bosenští Srbové se však s nimi rozhodli zúčtovat jednou provždy, a provedli to brutálně a efektivně. Neohlížejíce se na sliby OSN, vjeli do Srebrenice s těžkou technikou a hravě překonali platonický odpor nizozemských vojáků, většinou ozbrojených jen pistolemi. A pak bezbranné muslimské muže oddělili od rodin, vyvedli je za město a na osm tisíc jich zastřelili.
Byl to nejen největší masakr bosenské války, ale největší zvěrstvo, jaké se v Evropě odehrálo od poloviny čtyřicátých let.
Není divu, že se od té doby hledají viníci.

Jeden z nich stojí před haagským tribunálem. Bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič, někdejší psychiatr, básník, hráč pokeru a milovník drahých hodinek, nese za masakr minimálně nepřímou odpovědnost. Svou politickou kariéru postavil na podněcování etnické nenávisti. To on nařídil ostřelování Sarajeva, v němž bosensko-srbská děla a odstřelovači zabili stovky civilistů.

Druhým nezpochybnitelným viníkem je bývalý velitel bosensko-srbské armády Ratko Mladić. Srebrenický masakr je hlavně jeho dílem. I Mladić patří před haagský tribunál, zatím se však generála, jehož v minulosti kryly srbské úřady, nepodařilo dopadnout.

Mnozí se ptají, zda masakru nemohlo zabránit samotné Srbsko. Srbský parlament teď opravdu řekl, že ano, masakr odsoudil a omluvil se pozůstalým. A to je ta první omluva. Proč se vlastní Srbsko omlouvá za činy, kterých se nedopustili jeho občané, ale Srbové v Bosně? Protože bosenské Srby vlastní Srbsko za války v Bosně dlouho a všemožně podporovalo. Kdyby s tím přestalo, mohla válka skončit dříve, ne až daytonskými mírovými dohodami. Kdekdo věděl, že Radovan Karadžić byl politickým dítětem srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Ten Karadžiče nakonec obětoval - ale až v době, kdy nebylo zbytí. V době, kdy už i jemu samotnému šlo o politické přežití.
Kritice byli a jsou vystavováni také nizozemští vojáci, kteří měli z vůle OSN Srebrenicu ohlídat, ale neuhlídali. Měli jen s pistolemi vzdorovat podstatně lépe vyzbrojené bosensko-srbské armádě, když neměli ani letecké krytí? Měli tam položit život? Ale jak se mohli smířit s ujišťováním Ratka Mladiče, že odváděným Bosňákům se nic nestane? Proč neprotestovali? Proč nežádali, aby Bosňáci, a byli mezi nimi i nedospělí chlapci, zůstali v Srebrenici?
Takové otázky vedly v Nizozemsku k bolestivému vyšetřování. Padla kvůli nim i jedna nizozemská vláda. Se srebrenickým přízrakem se Nizozemci nevyrovnali dodnes. Také proto je nedávno tak rozcitlivěly výroky vysloužilého amerického generála Johna Sheehana. Ten přišel s „objevem“, že nizozemské jednotky nebyly v Srebrenici dostatečně bojeschopné, protože je rozložili homosexuálové ve vlastních řadách. Sheehan to sice zmínil jen okrajově a při úplně jiné příležitosti, v rámci čistě vnitroamerické debaty, zda by americká armáda neměla začít nabírat otevřené homosexuály - jenže tak kontroverzní výrok se nutně musel rozletět po celém světě.

Od Sheehana – který má i kvalitní civilní vysokoškolské vzdělání – to bylo hloupé. A ještě hloupější bylo, že řekl, že poznatek o rozkladném vlivu homosexuálů v Srebrenici získal od někdejšího nizozemského náčelníka generálního štábu. Ten to přirozeně popřel a do Sheehana bušila kritika v Americe i v Nizozemsku tak dlouho, až se nyní omluvil.
Což mluvčí nizozemského ministerstva obrany okomentoval slovy, že je velmi rád, že se ten případ uzavřel.

Samotný srebrenický masakr však uzavřenou kapitolou rozhodně není. Dokazují to i bouřlivé diskuse kolem už zmíněné rezoluce srbského parlamentu.
Pozůstalí po srebrenických mrtvých ji kritizují. Říkají, že do zatčení Ratka Mladiče bude bezcenná. Snad ještě kdyby masakr nazývala pravým jménem. Kdyby mluvila o genocidě. A šlo o genocidu? Ano, nepochybně. Někteří ze zabitých předtím sice útočili na srbské vesnice – jenže kvůli tomu nezemřeli. Zemřeli výlučně kvůli své etnické příslušnosti. Jako ti ostatní, i ti zcela nevinní.

Až ke genocidě se však nynější srbský parlament dostat nemohl. Už tak byla rezoluce o Srebrenici schválena po třinácti hodinách vzrušených debat a jen těsným rozdílem. Odpor srbských nacionalistů, kteří nejenže nemají potřebu se za cokoli omlouvat, ale naopak vyžadují, aby se omlouvali ti druzí, byl a je silný. Jejich argumentem je, že zločiny nikdy nepáchají celé národy, ale jednotlivci. Proč by se tedy, říkají, měl omlouvat srbský národ?
Přes všechny pochybnosti a kritiku je srbská rezoluce o srebrenickém masakru přelomová. Dokazuje, že v Srbsku sílí vůle k reflektování i méně pěkných stránek vlastní minulosti. Dokazuje také, že srbské elity vědí, co se nosí v Evropské unii, kam velká část národa chce. A kam nové Srbsko patří.

A je velmi nadějné, že pro rezoluci hlasovali rovněž socialisté, strana tak dlouho spojená se Slobodanem Miloševičem, srbským šovinismem a s orientací na Moskvu, nikoli na Brusel.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.