Štefan Tišer vzpomíná na události roku 1968: I když měl tehdy možnost odletět do Austrálie, zůstal kvůli rodině
Pamětník událostí roku 1968, Štefan Tišer dával před 50 lety hlasitě najevo nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy. Povídal si s ním Jan Berousek.
Jak vzpomínáte na rok 1968?
„Bylo mi 18 let a byl jse před vojnou. Viděli jsme, jak nás během 24 hodin obsadili. Probudili jsme se a v Plzni na náměstí bylo plno tanků všude. Byl to hektický rok. Vzpomínám si na to moc dobře.“
Účastnil jste se aktivně boje proti těmto okupantům?
„Ano. Když jsme tu byli, shazovali jsme s kamarády jména ulic. V Plzni se totiž chtěli dostat do galerie, kde jsou mapy, aby věděli, co a kde obsadit, včetně rozhlasu. Tak jsme se zúčastnili a shazovali jsme názvy ulic. Málem jsme přišli o život. Začali po nás střílet. Spadli jsme ze žebříku a utíkali jsme pryč.“
Pak se na několik dní otevřely hranice. Uvažoval jste o tom, že emigrujete z tehdejšího Československa?
„Zájem byl. Bylo nás deset kamarádů, byli to i dobří kamarádi, kteří se mnou chodili na střední školu. Já jsem o tom uvažoval, když jeden z nich přišel, že mu nabídli, abychom odletěli do Austrálie, že se tam budeme mít dobře. Lákali nás perspektivami.“
Za jak dlouho jste se museli rozhodnout? Ze dne na den? Nebo vám na to dali týden?
„Týden. Dali nám každému tisíc dolarů, s tím, že ten a ten den se potkáme na letišti, kde nám předají letenky. Většinou jsme se scházeli s kamarády a probírali jsme to. Samozřejmě, někdy tam probíhaly i vášnivé debaty o tom, že se tam budeme mít dobře, že tady už nic nebude, že je válka. My jsme si mysleli, že tu bude válka, když tu byly všechny ty tanky a vojáci. Odjeli jsme vlakem na hlavní nádraží, odtud jsme odjeli vlakem na letiště, tehdy to ještě bylo letiště Ruzyně. Na letišti nás očekával ten dotyčný, která už nám předával letenky. Už jsme čekali na odbavení. Na poslední chvíli, najednou, jak jsem přišel na to letiště, na mě padla taková těžkost na srdci, že neuvidím tátu, mámu, sourozence.“
Oni věděli, že chcete odletět pryč?
„Právě, že to nevěděli. Napsal jsem dopis, ve kterém bylo napsáno: Mějte se hezky, já se ozvu. To byla tečka. Nesměli jsme vůbec dávat vědět rodičům... Vrátil jsem pas a letenku a řekl jsem ne, že to nemůžu udělat rodičům. A hlavně maminka, maminka byla moje všechno. Hledala mě a viděla, že tam nemám věci. Když jsem se vrátil, všechno jsem jim to řekl. Maminka brečela a řekla mi, že by se utrápila, kdybych tam nebyl. Táta, od něj jsem nikdy nedostal facku nebo něco, to zdůrazňuju. Kouknul na mě a řekl: No, takhle jsem tě nevychoval, aby ses s námi ani nerozloučil.“
Zůstal jste kvůli rodičům.
„Tady je můj domov. Tady jsem se narodil. Tady chci kdykoliv jít na hřbitov mamince a tátovi. To je moje rodná zem.“
