Středeční schůze Poslanecké sněmovny ohledně Rady pro televizní a rozhlasové vysílání
Jak už bylo řečeno, i když to poslanci ODS a KSČM nepřiznali otevřeně, téměř bezprecedentní úterní krach při schvalování programu dubnové schůze dolní parlamentní komory byl bezpochyby způsoben tím, že jedním z bodů rokování pléna mělo být odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Ta podle názoru zákonodárců vládních stran odpovídá za verdikt mezinárodní arbitráže, představující odškodnění ve výši zhruba deseti a půl miliardy korun pro původního investora TV Nova. Opozice to odmítá, rozsudek vesměs zpochybňuje a ohání se tím, že v této chvíli je výrok stockholmské arbitráže českou stranou napaden u švédského soudu a do jeho rozhodnutí tedy zatím není proč odvolávat radu, která přece nadto vždy jednala v souladu se zákony.
To skoro doslova souhlasí s tím, co předminulou sobotu tvrdil ve své známé one-men-show Volejte řediteli šéf Novy Vladimír Železný. Podle něj jsou dva ze tří arbitrů ignoranti, neberoucí v potaz české právo a je prý třeba teď hlavně nedávat protivníkovi do rukou žádné argumenty před projednáváním napadení arbitrážního nálezu, což přeloženo do jazyka srozumitelného značí - neodvolávat radu a už vůbec ne uvažovat dokonce o odejmutí licence k vysílání.
" Vysílací " anebo také "Velká Rada", jak se tomuto státnímu orgánu obvykle říká, Železného prakticky vždy vysloveně chránila a to v jakémkoliv svém složení. Zejména pak od chvíle, kdy ředitel TV Nova před necelými čtyřmi lety odstřihl investorskou společnost CME od zisků Novy, prý už mají dost, říkal Železný ve své knize a s klíčovou vysílací licencí v kapse rozjel Novu už bez Američanů.
Rada se tehdy zcela stáhla, absurdně pravila, že jí do majetkových sporů nic není a ani být nemůže a že pan Železný tudíž může činit, co uzná za vhodné. Radní na tom nic špatného nespatřují. Ve skutečnosti však měla být rada velmi obezřelá k tomu, co Železný provádí a měla také po ruce dost prostředků přimět pod pohrůžkou ztráty licence Železného obnovit spolupráci se servisní společností ČNTS, tedy prodlouženou rukou investorské CME, čímž by zahraniční investice ochráněna zůstala. Že tak rada neučinila a tím porušila mezinárodně uznávaná pravidla hry, popisuje výmluvně text, doprovázející výsledek už první londýnské arbitráže, jíž majitel CME Ronald Lauder vyvolal proti České republice.
Tato arbitráž sice Lauderovi nepřiznala finanční kompenzaci, neboť si podle ní za leccos mohl sám, ale arbitři zcela zřetelně pravili: došlo k neochránění investice a to prostřednictvím krokům vysílací rady správního orgánu České republiky.
Další arbitráž, ona stockholmská, toto potvrdila a navíc rozhodla, že česká strana bude muset platit, přičemž bylo nutno čekat na druhé kolo, které mělo určit, kolik to bude. Připomeňme, že český zástupce v tříčlenném týmu arbitrů s nálezem nesouhlasil a také jej nepodepsal. Právě to umožnilo Ministerstvu financí výrok napadnout. Už bylo mnohokrát řečeno, že napadení má ale před švédským soudem dost malé šance na úspěch. Soud by totiž musel dojít k závěru, že druzí dva zahraniční arbitři, velmi zkušení a renomovaní muži, rozhodovali zaujatě a nekvalifikovaně.
Před několika týdny byl tedy konečně zveřejněn výsledek druhého kola a padla ona nyní tak často skloňovaná suma více než deseti miliard korun. Od té chvíle zároveň začalo nabíhat penále, za každý se točily další miliony korun. Vláda tedy začala horečně konat a ministr financí vyjednal se CME dohodu, podle níž je arbitráží určená částka složena, penále zmrazeno a čeká se na výsledek švédského soudu. Gesto CME lze chápat jako udržení pootevřených dveří k tomu, aby se američtí investoři dostali zpět k Nově a stát by byl placení celé sumy ušetřen. Politikové vládní koalice jsou si toho vědomi, ke Švédsku raději s nadějemi nehledí, a naopak hledají viníky a jistě i cestu, jak o deset miliard nepřijít.
Nejblíže po ruce je samozřejmě odvolání či aspoň obměnění větší části rady, což by mělo být na první pohled uskutečnitelné, pokud ovšem vládní koalice bude jednotná. To by potom mohlo vést k zásadnímu průlomu, který by nakonec znamenal Železného odchod. Ten Novu už dnes vlastnicky neovládá, podstatní jsou v partii jeho partner Jiří Šmejc a především finančnická skupina PPF, která loni v létě do krachem ohrožené Novy razantně majetkově vstoupila.
Železný tedy může zmizet, což by také PPF jistě ulehčilo při hledání kýženého kupce úspěšné televize. Proto dost možná PPF o Železného už definitivně nestojí a nebo přinejmenším za ním nebude důsledněji stát. Otázkou ovšem je, zda by se nalezl způsob, jak by se případně CME Ronalda Laudera dohodla s těmi, kdo dnes Novu mají pod kontrolou. V daném okamžiku jde o to, zda poslanci budou schopni konečně reagovat na výroky obou výše zmíněných arbitráží a odvolají radu, která legalizovala Železného neetické počínání a která jej dosud brání, v případě místopředsedy rady Petra Štěpánka doslova zuřivě.
Je třeba zdůraznit, že Sněmovna tak mohla a také měla učinit už po londýnském verdiktu, byť ten odškodnění pro CME nepřiznal. Jenže tehdy měli v dolní komoře drtivou většinu strany opoziční smlouvy, kterou TV Nova okatě preferovala. Podle všeho především ODS vytvořila s Železným pevnou vazbu, jejíž vznik se datuje od soudního sporu, který vedl s televizí Václav Klaus kvůli zprávě o jeho tajné švýcarské vile.
Předseda ODS a tehdy čerstvý expremiér žádal za pomluvu sto milionů, ale místo toho došlo k nějakému tajnému aranžmá. O jeho povaze si netřeba činit iluze. Nejvlivnější televize v zemi musela Klausově straně něco slíbit a lidé, kteří se pohybují na mediální scéně, jsou přesvědčeni, že po podepsání opoziční smlouvy vzniklo ujednání, podle něhož bude Nova podporovat svazek Klaus se Zemanem a ti jej zase ochrání před postihem jak za uloupení televize, tak i v dalších případech, které se na něj valily.
Do vysílací rady strany opoziční smlouvy jmenovaly své lidi a ty další si zase dokázal naklonit sám Železný, odtud tedy žádný problém nehrozil. Do značné míry vazby fungují dosud, i když loňské volby politické poměry změnily a opoziční smlouva se stala minulostí. ODS se dál netají sympatiemi k Železnému, jak se například ukázalo při rokování Senátu o jeho vydání k trestnímu stíhání. A novými partnery v tiché dohodě se stali komunisté. Na ty Nova vsadila již před volbami a zástupci KSČM se například v diskusní Sedmičce Novy objevují dosud s pozoruhodně hustou frekvencí, jako kdyby byli zástupci nějaké demokratické strany.
Že nejde o paranoidní vizi nepřímo potvrdilo, když ODS a KSČM, tedy základ hlasovací koalice při prezidentské volbě, neschválily program dubnové schůze Sněmovny. Musely ovšem akceptovat požadavek na svolání mimořádné schůze s jediným bodem, totiž odvolávání rady, o níž podle regulí požádalo jednačtyřicet zákonodárců stran vládních. Její průběh přenášený Českou televizí, měl pak během středečního odpoledne očekávaný průběh.
Diskutující z vládních stran včetně, například ministra kultury Dostála radu jednoznačně kritizovali. Reprezentanti ODS, samozřejmě i Ivan Langr a KSČM opakovali, že rada je nevinná, že za vše mohou nezávislí zahraniční arbitři a neustále zdůrazňovali, dokud neskončí soud ve Švédsku, nic se přece neděje.
A naopak, pokud by nyní byla rada odvolána, přiznala by se tím prý veřejně skutečně jakási vina a to by verdikt mohlo ovlivnit. To zaznělo mnohokrát. Bez ohledu na to, jak rokování schůze skončí, což se do uzávěrky této relace nestalo, je patrné, že ODS a komunisté v boji za pro ně příznivou televizi zůstávají velmi vytrvalí a tvrzením, že odvolání rady by bylo přiznáním viny, se přitom dostávají na morálně vratkou pozici. Vůbec je totiž nezajímá, zda tu nebyly učiněny a umožněny do nebe volající nepravosti.
Mnohem podstatnější je podle nich nic nepřiznávat. Pro leckoho, kdo pozorně sleduje domácí politickou scénu, to možná asi není překvapením. To ale chmury z čela těžko odvane.