Střet zájmů
Je nezbytné přijmout kvalitní zákon o střetu zájmů. V tomto duchu hovořili politici v době, kdy vrcholila aféra kolem financování bydlení tehdejšího premiéra Stanislava Grosse a podnikání jeho manželky. Po Grossově demisi a nástupu Paroubkova kabinetu se zákon o střetu zájmů dokonce zařadil mezi hlavní úkoly nové vlády.
Dnes už si na to většina občanů asi ani nevzpomene. Nebylo by tudíž divu, kdyby rovněž politici na zmiňovaný slib zapomněli a žádný zákon nepřipravili. Možná, že je k aktivitě v této oblasti nepřimělo ani tak slovo dané voličům, jako verdikt ústavního soudu. Ten totiž platnost zákona o střetu zájmů před několika týdny zrušil. Svůj krok odůvodnil tím, že nebyl v pořádku způsob jeho schválení.
Některým politikům, především těm na komunální úrovni, se zase nelíbil obsah zákona. Ten de facto paralyzoval činnost obecních zastupitelstev. Konkrétně by v nich těžko mohli dále působit například ředitelé škol, kulturních zařízení či městských nemocnic. Zkrátka lidé, kteří se většinou zajímají o věci veřejné a mají zájem působit v komunální politice. Nový návrh zákona, který dnes přijala Paroubkova vláda, už podobné ustanovení nemá. Pokud právní norma projde parlamentem a podepíše ji president republiky, měla by nastavit taková pravidla hry, aby byly majetkové poměry politiků a některých úředníků pokud možno průhledné. Podmiňovací způsob je samozřejmě na místě.
Žádný zákon nemůže být tak dokonalý, aby nešel nějakým způsobem obejít. Vzhledem k tomu, že povinnost se týká přesně vymezeného počtu politiků a některých úředníků a jejich manželek či manželů, lze si představit, že se někteří z nich mohou vyhnout přísné kontrole tím, že majetek bude formálně napsán na další jejich příbuzné, tedy například na rodiče nebo na děti. I přes zmiňované nedokonalosti, by bylo užitečné, kdyby v České republice spatřila světlo světa norma, která by případné korupční chování politikům a úředníkům ztížila. Vzhledem k morálnímu klimatu v České republice je rovněž dobře, že se v návrhu zákona objevily sankce a možnost důkladnějšího přezkoumání majetkových přiznání.
Sankce se jednak týkají nedodání majetkového přiznání včas a také lživých údajů v něm uvedených. Dosavadní zákon účinné sankce postrádal. Takže politici si s jeho dodržováním nelámali hlavu. Názorným příkladem mohl být postoj některých poslanců a senátorů k odevzdávání majetkových přiznání. V nich měli vykazovat vedle majetku například vedlejší příjmy a hodnotné dary. A protože šlo vyplněné údaje jen velmi těžko důkladně přezkoumat, mohli politici do formulářů uvádět prakticky cokoli. Záleželo hlavně na jejich svědomí. Přesto se našli tací, kteří přiznání neodevzdali. Riskovali tím maximálně trest v podobě veřejného přečtení hříšníků. Přitom v zemi, která vykazuje mimořádně příznivé korupční klima, je podobná věc velmi citlivou záležitostí.
Ostatně aféra kolem bývalého premiéra Grosse toho mohla být názorným příkladem. Nové znění zákona o střetu zájmů, by vytáčkám při odpovědích na výši a původ majetku, mohla podstatně zabránit. Politici a někteří úředníci budou totiž muset zveřejnit údaje o svém majetku při nástupu do funkce a při odchodu z ní. V průběhu funkčního období pak budou povinni nahlásit každou novou nemovitost či podíl ve firmě nad 50 000 korun, u movitého majetku pak nad 250 000 korun. Zároveň by museli oznámit také půjčky či úvěry nad 300 000 korun. Samozřejmě i tato povinnost se dá obcházet. Třeba tím, že půjček bude několik a žádná z nich nepřesáhne zmiňovanou hranici. Přesto by politici už nemohli tvrdit, že novinářům a tím i veřejnosti nic není do jejich majetkových poměrů. Dalším prospěšným ustanovením je pak lhůta jednoho roku, po kterou by politik či úředník nesměl po odchodu z funkce vstoupit do soukromé firmy, která v posledních třech letech uzavřela smlouvu se státem a pokud orgán, ve kterém politik seděl, o tom rozhodoval.
Tím by se mělo zabránit skryté formě korupce. Tedy "výměnnému obchodu" kdy politik ovlivní ve prospěch firmy důležité rozhodnutí a je pak za to odměněn lukrativním místem v této firmě. Samozřejmě, aby všechny zmiňované věci vstoupily do života, musí projít parlamentem. Lze očekávat, že to nebude vůbec jednoduché. Vždyť jde o přísnější pravidla hry, která by měla komplikovat život politikům. A ti v těchto případech vykazují neuvěřitelnou schopnost různými fintami přijetí podobných zákonů bránit. Takže ani ten týkající se střetu zájmů nemá zdaleka vyhráno.
