Studenti gymnázia Přírodní škola představí život a tvorbu chlapců z KT Terezín
Malý sál Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí bude toto úterý, 15. února v 18 hodin svědkem pozoruhodného pořadu studentů pražského gymnázia Přírodní škola. Návštěvníkům v něm představí život a tvorbu několika židovských chlapců, kteří v letech 1942 – 1944 vytvořili v koncentračním táboře Terezín zpola ilegálně vlastní samosprávu a psali časopis „Vedem“.
Během večera ožijí chlapecké reportáže ze života v ghettu, jejich úvahy, povídky i básně. Bude představena současná internetová verze časopisu klukovského kolektivu stejně jako básnická sbírka a divadelní inscenace za války zavražděného čtrnáctiletého Hanuše Hachenburga. Veřejnost se tak bude moci seznámit s projektem ojedinělým svým zaměřením i rozsahem.
Brzy tomu budou dva roky, co se naše škola vydala na návštěvu bývalého koncentračního tábora Terezín. Nikdo tehdy netušil, že tím začíná velké dobrodružství. V muzeu ghetta jsme tehdy pozorně vyslechli vyprávění o časopisu “Vedem“, klukovské samosprávě, životním osudu Petra Ginze a jeho kamarádů i jejich skvělém vychovateli Valtru Eisingerovi.
Následující dva večery školního výjezdu jsme strávili hlasitým předčítáním článků, básní a povídek z “Vedem“. A čím víc jsme se sbližovali s povahami a životními příběhy jejich autorů, tím více jsme byli nadšeni. Nejen tím, co tehdy kluci v ghettu dokázali napsat, ale i tím, jak si navzájem pomáhali, snažili se poznávat nové věci a konat dobro.
Další školní rok jsme se tématu holokaustu věnovali podrobněji. Nejmladší studenti nacvičili a několikrát provedli proslulou dětskou operu z Terezína „Brundibár“. Se staršími studenty jsme během tří půldenních programů postupně sledovali osudy několika osobností perzekvovaných za nacismu, mezi které patřili i tři autoři spjatí s časopisem “Vedem“ – Kurt Kotouč, Petr Ginz a Hanuš Hachenburg. Protože byli v temných dobách druhé světové války ve věku našich dnešních studentů, dokázali jsme si všichni mnohem osobněji uvědomit hrůzu tehdejší persekuce.
V únoru loňského roku jsme se pak za doprovodu pamětnice Marty Kottové vypravili na celodenní cestu po stopách transportů. Zahájili jsme ji na bývalém shromaždišti před pražským Veletržním palácem, odkud jsme se vydali na Bubenské nádraží a vlakem do Bohušovic nad Ohří. A tak jako za války deportovaní i my jsme odtud putovali do Terezína pěšky. Tam na studenty čekalo nejen další vyprávění paní Kottové, ale i dvouhodinový program. Navštívili jsme různá místa bývalého ghetta, ještě více se s ním seznámili prostřednictvím článků z časopisu “Vedem“. Přitom jsme dodržovali pravidla pohybu a chování, která tehdy pro deportované platila. Nakonec jsme přímo v místnosti, kde Petr Ginz a jeho kamarádi za okupace žili, sepsali po 66 letech další číslo časopisu “Vedem“.
Náš projekt pak pokračoval návštěvou vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Zde jsme po několikahodinové prohlídce zazpívali u ruin plynových komor československou hymnu a hebrejsky píseň Šalom chaverim. Večer jsme se v Krakově u břehu Visly s našimi hrdiny rozloučili. Na paměť každé oběti, jejímuž osudu jsme se věnovali, jsme poslali loďku se zapálenou svíčkou jako symbolický pozdrav na „druhý břeh“.
Očekávaný klid z konce projektu se však nedostavil. Naopak. Už dříve, kdy jsme postupně pronikali do osudů a textů všech těch mladých, za války vězněných lidí, jsme měli pocit, jakoby se naše životy propojovaly. A postupně nám začalo být jasné, že projekt ještě skončit nemůže, že je na nás, abychom alespoň na chvíli převzali od našich kamarádů štafetu přes propast času. Co následovalo, o tom vám povíme v příštím vysílání.
Autor je učitelem Přírodní školy.
