Sýrie se vrací do hry o Blízký východ

Ještě před pár lety byla Sýrie psancem mezinárodních vztahů. Američané zařadili režim v Damašku na pověstný seznam zlobivých států a také organizace na ochranu lidských práv považovaly Asadův režim za velmi problematický. Do toho přišly ještě hospodářské potíže, a nakonec i nucený odchod z Libanonu, který Sýrie okupovala. Když byl totiž v roce 2005 zavražděn populární libanonský ex-premiér Rafík Harírí, Z atentátu byla obviněna právě Sýrie a pod náporem libanonských demonstrací i západním tlakem musela s ostudou odejít. To poškodila nejen syrskou prestiž, ale i hospodářství. Rozvinutější Libanon zajišťoval pro Sýrii četné finanční služby a asi milion Syřanů zaměstnaných v Libanonu domů přiváželo své mzdy. Sýrie se navíc kvůli Harírího vraždě dostala do ještě hlubší mezinárodní izolace, a to i ze strany jinak flexibilní Chirakovy Francie nebo Saúdské Arábie, protože obě země považovaly Harírího a jeho zemi za své chráněnce, a jeho vraždu tedy za vlastní urážku.

Metafora, podle které se ten, kdo klesne až ke dnu, se ode dna může také odrazit, na současnou Sýrii sedí jako ušitá. Izolovaný Damašek prohloubil svou spolupráci s dalšími uraženými a poníženými. Především Íránem, který pod vedením radikálního prezidenta Ahmadínežáda a jeho nečekanými zisky z náhle zdražené ropy začal svou vlastní blízkovýchodní diplomatickou ofenzívu a Sýrii použil jako ochotný nástroj. Společně se pak začali finančně, organizačně i ideologicky angažovat v celé řadě konfliktů na Blízkém východě. V Damašku kupříkladu sídlí exilové vedení palestinského Hamasu a Islámského džihádu, a tak má Damašek ruku na spoušti palestinsko-izraelského i vnitro-palestinského konfliktu. Se syrskou pomocí také mezi tím de facto ovládlo celý Libanon hnutí Hizballáh, jak se ostatně ukazuje právě v těchto dnech, kdy Libanon nemůže vybřednout z vnitřního konfliktu. Přesto všechna tato problematická angažmá ze Sýrie nakonec neudělala vyvrhele, ale naopak žádaného partnera.

Ilustrovat to lze na příkladu vztahu Francie k Sýrii. Vražda libanonského premiéra Harírího přiměla Francii, jinak nekonečně trpělivou v komunikaci s Asadovým režimem, aby dala přednost dobrým vztahům s libanonskou elitou. Nakonec se ale prezident Sarkozy nechal přesvědčit a sám začal s Damaškem námluvy. Na nedávné oslavě výročí francouzské revoluce v Paříži Sarkozy posadil diktátora Asada na čestné místo a začátkem tohoto měsíce sám navštívil Sýrii, kde po boku tureckého premiéra a katarského emíra poskytl syrskému kolegovi dokonalý návrat mezi normální země. Jistě není třeba dodávat, že se tak děje v době, kdy Francie předsedá Evropské unii a Sarkozy tedy vlastně zastupuje celou sedmadvacítku. Zato od Sýrie dostal slib, že Francie bude mít své zvláštní místo v příštích blízkovýchodních jednáních, a že si Sýrie koupí 14 nejméně airbusů.

Stejně obratný byl Asad i v případě Turecka a jeho premiérovi Recepu Eroganovi, který byl ještě nedávno ohrožen odvoláním z funkce. Sýrie pozvala Erdogana na svůj blízkovýchodní minisumit s Francouzi, ale k tomu ještě pověřila Turecko zprostředkováním rozhovorů mezi Sýrií a Izraelem - Erdogan i jeho země tak dostaly příležitost zvýšit svou prestiž, a samotnou Sýrii to vlastně nic nestálo. Další účastník jednání, tedy Katar, se tak na očištění Sýrie vlastně také podílel, a za to mohl uštědřit políček konkurenční Saúdské Arábii, která má své regionální ambice. Saúdové zatím nejen ještě nestrávili vraždu svého libanonského spojence Rafíka Harírího, ale dokonce ani nemohli zabránit tomu, aby Sýrie spolu s Íránem znovu tuto malou zemi neovládla jinými prostředky.

A podobný chvat Bašár Asad naposledy zvládnul i ve vztazích s Ruskem. Jak jsme se na začátku zmínili, Sýrie okamžitě podpořila Rusko během srpnové gruzínské krize. Tím vyvrcholily dlouho trvající námluvy, které mají své konkrétní důsledky. Rusko bude pravděpodobně nastálo využívat syrský středomořský přístav Tartus pro své lodě, čímž se vlastně dostane do Středomoří, které zatím brázdily hlavně evropské a americké lodě. Sýrie také koupí ruské zbraně, což je výhodné pro Moskvu, ale zejména pro Damašek. Mezi zbraněmi mají totiž být i supermoderní protiletadlové a protitankové systémy, které by zcela vymazaly izraelskou převahu. Tím by syrský režim zcela imunizovaly proti Izraeli i proti západu, a jistě by motivovaly jak samotnou Sýrii, tak i její spojence, jako je Hizballáh, k riskantnější politice.

Celá věc má dva důležité nadregionální aspekty. Zaprvé se ukazuje, že dosavadní spojenci západu, jako byl Egypt a Saúdská Arábie, ztratili z různých důvodů hodně ze svého vlivu, a to právě ve prospěch nových bujnějších mocností, jako je Írán, nebo právě Sýrie. Některé západní země na to už reagovaly, jako třeba zmíněná Francie, která už Sýrii vše odpustila, nebo teprve budou reagovat, včetně povolebních - tedy po-bushovských - Spojených států.

A za druhé platí, že osa Damašek Teherán díky zástupným rusko-západním konfliktům, jako byl ten na Kavkaze, jen dále posiluje. Jak říká moudré české přísloví, když se dva perou, třetí se směje, a těch třetích je v současném světě hodně, od Venezuely přes Libyi až po Sýrii.

Na druhou stranu jsou tu i šance. Sýrie začala díky některým reformám bohatnout a otevírat se světu - tamní režim se snaží zvýšit svou legitimitu tím, že zlepší dosud bídnou životní úroveň, která zaostávala nejen za Libanonem nebo Izraelem, ale třeba i za takovým Jordánskem. K tomu bude Sýrie potřebovat západní investice a tedy i dobré vztahy se západem. Přitom se ovšem zároveň snaží udržet své zvláštní vztahy s íránským režimem, který Sýrii také dodává peníze ve formě investici i jiné pomoci. Bude zajímavé sledovat, zda se Sýrii podaří sedět na dvou židlích, případně kterým směrem se vydá. Už dnes je ale jasné, že syrští diplomaté pomocí mistrné kombinace ochoty, váhání a hrozeb dosáhly více, než by před třemi lety kdokoli čekal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .