Tajně nebo veřejně při prezidentské volbě?
Debata o veřejné volbě prezidenta republiky ožila v posledních dnech jako pokropena živou vodou. A kropenku třímali v ruce hlavně křesťanští demokraté. Ti se přidali k Davidu Rathovi, který do té doby vedl v podstatě osamocený boj v táboře vlastním, tedy sociálně demokratickém.
Podpora od potenciálně až čtyři-a-dvaceti lidoveckých poslanců a senátorů je zřejmě u sociálních demokratů natolik vítaná, že od té doby nejen vzrostl počet zastánců veřejné volby v jejich řadách.
Nejnověji Lidový dům dokonce zvažuje, jestli nerozpoutat takovou drobnou válku mezi parlamentními komorami. Chce si nechat zpracovat právní posudek, jestli může při volbě systému hlavy státu dolní parlamentní komora přehlasovat tu horní. Všechny počty totiž jasně a logicky ukazují, že přes Senát, kde má většinu ODS, návrh na veřejnou volbu neprojde. Zatímní výklad byl, že se na způsobu volby musí obě komory shodnout - a za stávající situace by tedy byla celá debata o veřejné volbě prezidenta mrtvě narozeným politickým dítětem. Což sociální demokraté a nepochybně i lidovci velmi dobře vědí. My zase víme, že veřejná volba především rozhodně lépe a bez nepříjemného humbuku umožňuje politickým stranám kontrolovat, jak poslanci a zákonodárci hlasují.
Účastníci i přihlížející tedy vědí, jak jsou karty rozdány, dokonce se dá dopředu odhadnout i výsledek hry. Takže vlastně nuda. Otázka teď zní, jestli přesto je v nějakém směru celý spor mezi zastánci tajné nebo naopak veřejné volby hlavy státu podstatný. Ano, aspoň třikrát ano. Významně totiž zkresluje obecné vnímání politiky, a veřejného života vůbec.
Zastánci veřejné volby v podstatě říkají na adresu druhého tábora: nechcete-li volit veřejně, jste z principu nekalý, podezřelý živel, veskrze náchylný k úplatkům nebo jinému typu korupce. Nabízí tedy zjednodušené vidění, jednoduchý recept na složité problémy. Ty se týkají odpovědnosti vůči vlastnímu svědomí, odpovědnosti vůči myšlence, se kterou jsem se ztotožnil, ano i jistému typu loajality nebo naopak schopnosti a ochoty se vzepřít názorům třeba i většinovým a diktátu vyšší autority - třeba stranickému vedení. Toto jsou ovšem otázky, které se zdaleka netýkají jen politiků.
Veřejná volba neznamená o mnoho menší nebezpečí politických obchodů než volba tajná. Je to možná až trapně triviální konstatování, ale nakonec vždycky bude záležet hlavně na charakteru lidí, kteří jsou před volbu postaveni. Šašky ze sebe mohou udělat jak ti, kteří se nechají svou stranou donutit doložit jak tajně hlasovali. Třeba fotografií hlasovacího lístku na mobilu. Ale i ti, kteří veřejně zvednou ruku třebas ze strachu, aby se znovu dostali na kandidátku. Motivace může být v obou případech naprosto stejná. A motivace je to, co ovlivňuje výsledek. Ne způsob volby. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
