Tradice svátku Dušiček
Vzpomínka a uctívání zemřelých předků se objevuje ve všech kulturách. V Evropě je spojována s katolickým svátkem Všech svatých,který se slaví 1. listopadu a s připomínkou všech věrných zemřelých, která má v kalendáři místo o den později. Přestože patříme spíše k sekularizovaným zemím, tradice vzpomínání na zesnulé má v naší kultuře své pevné místo. Čím to je?
Jednoduchá odpověď není, shodují se teologové i religionisté a tak můžeme jen spekulovat.
Tomáš Petráček: „Křesťané vědomě prožívají to, že církev není jenom ta sociologická jednotka tady a teď, ale že jde napříč generacemi a sdružuje všechny zemřelé, žijící i ty nenarozené do jednoho společenství, které si vzájemně pomáhá a o sebe pečuje, a je povinností radostnou těch, kteří žijí aby pamatovali v modlitbách na zemřelé.“
Říká teolog Tomáš Petráček. Možná to je právě setkání s pamětí minulých generací, které nás vede k hlubší reflexi vlastního života, což pokládáme za důležité.
Oba křesťanské svátky však mají kořeny mnohem starší. V Evropě, zvláště v anglicky mluvících zemích, se setkáváme se stopami keltské duchovní tradice. K té patří svátek Halloween.
Pavel Hošek: „Nejdůležitější, co bylo spojeno tady s tím svátkem bylo přesvědčení, že tehdy se otevírá brána podsvětí a že se stírá hranice mezi světem živých a světem mrtvých.“
Říká religionista Pavel Hošek. Hlavním obsahem svátku byla komunikace se zemřelými předky. A k tomu patřily nejrůznější zvyky, které postupně pronikly i do křesťanské Evropy.
Pavel Hošek: „Jako třeba zapalování svíček nebo vytváření těch helowenových dýňových masek které měly být právě za oknem takovým znamením pro duše zemřelých předků, aby našli tu svoji rodinu, ke které patří a dokonce se ve středověku prostíralo k večeři i pro ty zesnulé předky.“
Středověká církev navazuje na předkřesťanskou tradici a zavádí svátky už s úplně jiným obsahem. Svátek všech svatých býval jedním z vrcholů církevního roku a připomíná nejen oficiálně uznané světce, ale všechny, kteří žili příkladným životem. Slavení památka zemřelých se objevuje po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny, z iniciativy opata Odila.
Dnes se setkáváme s jakousi jeho sekulární podobou svátku, která z té náboženské úzce vychází.
Tomáš Petráček: „To, že tady zůstává i u lidí, kteří nevěří v posmrtný život ta potřeba spojit se s těmi, kteří již nejsou na tomto světě, udělat nějaké vstřícné gesto vůči nim nějak se připomenout, podniknout někdy i náročnou pouť, kdy ti lidé vyjedou daleko za hranice svých každodenních pochůzek, ta tady zůstává a je fascinující a je nevysvětlená.“
Myslí si Tomáš Petráček, Pavel Hošek nabízí interpretaci.
Pavel Hošek: „Možná se dá říct že dušičky a stálé pamatování na naše milované blízké jakoby symbolicky vyjadřovaly že láska je silnější než smrt, že prostě smrt není definitivní konec, nepřetíná, nepřesekává vazby mezi lidmi.“
Ať už to vnímáme jakkoli, když přicházíme v těchto dnech na hřbitov za svými blízkými, dáváme najevo respekt a úctu k minulosti,k těm, kdo tady byly před námi, což je podle Pavla Hoška měřítkem zdraví, kvality a hloubky každé kultury.
