Trauma z 15.března 1939
Dnes je tomu již 71 let, co nacistické Německo dorazilo zbytek československého státu okleštěného hanebnou mnichovskou dohodou. Právě v předvečer tohoto výročí předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová v rozhovoru s dopisovatelem Českého rozhlasu vylíčila svou idylickou představu o šesti letech následné okupace. Její muž tehdy údajně na sklonku války viděl v pražských výlohách celé pyramidy pralinek a čokolády, která v Německu už dlouho nebyla.
Z toho odvodila, že Němci byli zde daleko zdrženlivější než na polském území. Podle nejvyšší představitelky německých vyhnanců Steinbachové se tady Hitler nechoval hůře než k svým spoluobčanům. Údajně proto, že Československo mělo k Německu bližší vztah, ovlivněný pražskou kulturní symbiózou mezi oběma národy. Na pozadí těchto jejích představ o šestileté nacistické okupaci pak vyniká velká nespravedlnost postoje Čechů vůči Němcům po květnu 1945, když souhlasili s jejich odsunem do bývalé třetí Říše. Nemůže se to prý zdůvodnit ani vyhlazením Lidic, protože se zde jednalo o Čechy vyvolanou odvetu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Chápu, že obdobná argumentace může vyvolávat u současné generace, která se narodila až po válce, smíšené pocity s oprávněným otazníkem. Seriózní historici a pamětníci mají však s takovou interpelaci dějin problémy jak ukazuje i rozhodnutí Kristiny Kaiserové. Tato jediná česká zástupkyně opustila odborný kruh poradců nadace chystaného vysídleneckého dokumentačního centra v Berlíně „Útěk, vyhánění, usmíření“. Již dříve z této skupiny vědců odešel v prosinci minulého roku polský zástupce Tomasz Szarota. Ten vyslovil nejen kritiku personálního obsazení vědecké rady, ale i nesouhlas s celkovou koncepcí Centra. Kaiserová, pracovnice vzdělávací společnosti „Collegium Bohemicum“ z Ústí nad Labem, které je často právě u vyhnanců udáváno jako příklad českých poválečných excesů proti sudetským Němcům. Připravovaný projekt berlínského Centra se rozhodla opustit, protože klade velký důraz především na subjektivní stránku, a tím se ztrácí historický kontext.
Jako pamětník této doby, odkázaný na hladové příděly, jsem si o pyramidách čokolády v pražských výkladních skříních za války mohl nanejvýš snít. Ty zmizely totiž již po vstupu říšské branné moci v březnu 1939, kdy za zlodějský kurs deset korun za marku ji její příslušníci vykoupili spolu s dalšími potravinami. Z historického hlediska by byla celá záležitost úsměvná, kdyby nebyla používána jako důkaz jakési zvláštní Hitlerovy přízně vůči Čechům. Ten již v létě 1932 v Mnichově jasně prohlásil, že českou pánev a Moravu osídlí německými sedláky a Češi budou muset opustit střední Evropu. K tomu cíli směřovala jeho politika již od prvních dnů okupace systematickým zatýkáním odpůrců. Po protiněmeckých demonstracích v říjnu 1939 byly už v listopadu uzavřeny vysoké školy, vysokoškoláci posláni na „převýchovu“ do koncentračních táborů a jejich vůdci zastřeleni. Reinharda Heydricha, architekta vyhlazovací politiky, Hitler vyslal do Prahy v roce 1941 s úkolem úplné germanizace prostoru v době, kdy si byl jist vítězstvím. Rychlost tohoto provedení byla vázána dočasně na udržení pracovní síly v hospodářském zájmu Německa během války, což hrálo rozhodující úlohu v rozdílné represivní politice na východ od nás.
Po nástupu Heydricha došlo k zostřeným represáliím, doprovázeným stannými soudy, zahájením transportů Židů do vyhlazovacích táborů a likvidaci posledních zbytků samosprávy. Následný atentát na jeho osobu byl pak jen odpovědí na tento teror a Lidice i Ležáky nebyly nějakou výjimečnou záležitostí při tzv. konečném řešení české otázky v rámci nacistické politiky. Během roku 1942 byly vystěhovány celé obce na Vyškovsku a současně jižně od Prahy v prostoru Benešovska a Sedlčanska bylo sedm desítek obcí a tamní území přeměněno na cvičiště zbraní SS.
Na přelomu let 1944 až 1945 v rámci údajných protipartyzánských akcí byly přepadávány celé obce a Javořičko, Prlov a Ploština vypáleny a zdejší obyvatelstvo povražděno. Pokud v centru zájmu nadace budou osudy odsunutých Němců posuzovány jen jednostranně bez široké názorové shody historiků, nelze se divit, že Česko se tohoto projektu neúčastní. To si uvědomují i němečtí politici, kteří považují odchod Kristiny Kaiserové za alarmující signál a podle kterých nesmí dojít k nové interpretaci druhé světové války. K tomu patří i pohled na 15.březen 1939.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
