Tři živé aspekty postojů Václava Havla (subjektivní pohled)

Připomeňme si v krátkosti Havlovu první samostatnou hru Zahradní slavnost, která měla premiéru v Divadle Na Zábradlí v roce 1963. Pro přesnost uveďme, že předtím ještě na vojně napsal parodii na hry Pavla Kohouta Život před sebou, v roce 1959 ionesovskou jednoaktovku Rodinný večer a pro Divadlo Na Zábradlí s Ivanem Vyskočil hru Autostop, která měla premiéru v roce 1961 a další rok s Milošem Macourkem pro totéž divadlo kabaret Nejlepší roky pan Hermanové.

Hlavní postava Havlovy skutečně první vážné hry Zahradní slavnost, v níž začal poprvé zpracovávat své celoživotní téma vztahu jazyka a sebereflexe jako základu každé kultury založené na jazyce se jmenuje Hugo, vychází do světa na způsob Honzy jdoucího na zkušenou, představuje archetyp poutníka a setkává se v něm s frází jako jeho ústředním principem. Na frázi se Hugo postupně adaptuje, identifikuje se s ní. A čím lépe se s ní identifikuje, tím stoupá výš. A když je na vrcholu, ukazuje se, že se ve frázi zcela rozpustil a ztratil tím sám sebe. Hra končí tím, že Hugo jde sám k sobě na návštěvu. Jeho orientace k frázi ho přivedla k sobě samému jako jejímu nejlepšímu ztělesnění. "Navštívit sám sebe, sám sebe definitivně ztratil," řekl Václav Havel v naší první knize rozhovoru Dálkový výslech.

V další hře vyrozumění, která měla premiéru v roce 1965, už umělý jazyk dostal jméno ptydepe. Umělost totalitního jazyka má od té doby zřetelné označení. Pro přesnost jen připomeňme, že název umělého jazyka vymyslel Havlův bratr, matematik Ivan. Tyto hry v tehdejší umělé mávátkové době plné růžolících údernic plnící plán na sto dvacet sedm procent a zarputilých kombajnistů, kteří bojovali o zrno a s americkým broukem mandelinkou bramborovou, kterou nám sem prý shazovali zlí imperialisté v cylindru a s doutníkem v puse, aby nám bránili v budování šťastných zítřků, nedali přehlédnout.

Nevzbuzovali v nás jako tehdejší oficiálně předváděné hry zimniční odpor ani útrpný smích, kterým jsme zakrývali stud nad předváděnou hloupostí, ale nutili k přemýšlení. Provokovali, trčeli z nudy jako výzva. Další moment, kdy nejen na mě Václav Havel silně zapůsobil, je spojen s druhým vítězstvím ptydepe v českých zemích po roce 1968. Tehdy se jako první z patnácti milionů ponížených nahlas ozval a v dopise eseji tehdejšímu ústřednímu tajemníku Komunistické strany Československa, doktoru Gustávu Husákovi popsal, jak hluboce výkon jeho politiky poškodí tuto zemi a bohužel správně předpovídal, že důsledky tohoto stavu pocítíme i mnoho let po tom, co totalita padne. Esej jen důsledně pokračoval v demaskování další fáze vládnoucí umělosti a devastujících účinků totality na duši každého jedince.

Tím sice tolik nepřekvapoval, jen signalizoval, že neuhnul z cesty. Zajímavější v této souvislosti pro mě osobně, který Havlovu tvorbu sledoval, bylo vysvětlení, které mi podal, když jsem ho tenkrát na Hrádečku navštívil a které zopakoval o deset let později v Dálkovém výslechu. Tam tehdy řekl, cituji: "Ten dopis byl pro mne, tedy v prvním plánu aktem jakési autoterapie. Nevěděl jsem sice, co bude následovat, ale stálo mi za to to riziko. Získal jsem opět rovnováhu a sebevědomí. Měl jsem pocit, že jsem se napřímil a nikdo mě teď nemůže obvinit, že nic nedělám a tristnímu stavu věcí jen mlčky přihlížím. Líp se mi dýchalo, protože jsem už sobě nedusil pravdu. Skončil jsem prostě s čekáním na zlepšení světa a přihlásil se ke svému právu do světa zasahovat nebo se k němu vyjadřovat."

Tenkrát jsem si totiž v zrcadle, které mi Václav Havel nastavil, s celou krutostí uvědomil, že sám se chovám úplně opačně a snažím se jen přežít, skoro nic neriskuji a tulím se do maskovací ulity. Má snaha nechat pod pseudonymy publikovat nakladatelství, kde jsem pracoval, zakázané autory, najednou před jeho veřejným krokem vypadala směšně. Možná, že právě toto setkání s živým člověkem, který se tak zásadně opět lišil od všech ponížených a skrbených nesebevědomých lidí, přivedla i jiné lidi nejprve k sebeuvědomění si své zbabělosti a mně osobně později přivedla mimo jiné i k emigraci.

Protože mě nechránil žádný obecně známý vyšší výkon, ani jsem nebyl uzpůsoben pro ilegalitu, raději jsem odešel do emigrace, kde se mi zdálo, že mohu zřetelněji pracovat na svobodnější budoucnosti. Potřetí na mě Václav Havel silně zapůsobil, když i záhy v devadesátých letech vnesl do našich úvah o demokracii myšlenku Ralfa Barona Dahrendorfa o třetím o sloupu svobody a začal hovořit o nutnosti budování občanské společnosti. V době, kdy jsme se všichni opájeli demokracií a tržním hospodářstvím, začal opět jako první hovořit o tom, že skutečná svoboda potřebuje ještě třetí sloup, aby byla pevně ukotvená a tím je právě občanská společnost. Nejhlubší smysl otevřené společnosti spočívá v tom, že náš život se může vyvíjet asociací, společnostech, které unikají vlivu státu. Ani veřejná sféra není primárně politická a už vůbec nemluvě o sféře hospodářské.

Fundamentální rozdíl mezi monopolními strukturami, jakou byl nomenklaturní socialismus a liberálními strukturami je v tom, že existuje velké množství autonomních organizací, které neslouží jednomu a tomu samému účelu a za časté mají zcela protichůdné zájmy. Podle pana Barona Dahrendorfa, prezidenta Václava Havla, alespoň tak, jak já to chápu, občanská společnost představuje v tom nejlepším smyslu tvůrčí chaos. Důvod je prostý, protože jen takový stav společnosti nás chrání před zneužitím různými minoritami či majoritami, které by se pokoušely o libovolný druh monopolních nároků.

Všechny tři zmíněné a subjektivně vybrané aspekty ze života Václava Havla, tedy jeho boj o živý jazyk, neskrbenou autentickou duši, tedy autonomní identitu a občanskou společnost jako tvůrčí chaos jsou boje, které jsme doposud nevyhrály, a to je nejspíš hlavní důvod, proč osobnost tohoto spisovatele a politika a jeho snahy jsou stále živé a vzbuzují pozornost v celé naší civilizaci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .