Triumfální symfonie
Tento víkend se rozhlasová stanice Vltava zaměřila na život a dílo skladatele Bedřicha Smetany. Připraveny jsou komponované pořady, dokumenty o jeho životě, kritická zamyšlení, mistrovská provedení i dětské interpretace Smetanových skladeb. V pořadu Hudební galerie můžete slyšet nahrávku Triumfální symfonie E dur op. 6.
Ačkoliv dílo Bedřicha Smetany zdomácnělo na našich pódiích divadelních, koncertních i komorních víceméně celé, jeho Triumfální symfonie E dur op. 6 je stále opomíjena a opředena jakýmsi mýtem "o podivnosti". Co o ní vlastně víme? Smetana ji začal komponovat v letech 1853-1854 u příležitosti oslav sňatku rakouského císaře a českého krále Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou. Z toho plyne Smetanou záměrně zvolená koncepce, totiž citace císařské rakouské hymny, kterou byl Haydnův chorál "Zachovej nám, Hospodine", jako centrálního hudebního mota symfonie. Krásně opsaný a vázaný exemplář svého nového díla zaslal 26. května 1854 Smetana císařské kanceláři do Vídně. Poděkování ani vídeňského provedení se však nedočkal a jím zaslaný opis skladby se dokonce v Schönbrunnu ztratil. Prvé uvedení Smetanovy Triumfální symfonie se navzdory této nehodě uskutečnilo již v příštím roce v pražském Konviktu dne 26. února 1855 pod autorovou taktovkou.
Ve starších hudebních publikacích se bylo možno o Triumfální symfonii dočíst přibližně, že "toto původní gesto, vzdání holdu novému panovníku v očekávání radostných změn, bylo ještě samotným Smetanou přehodnoceno", a když "panovník nesplnil to, co od něho Čechové očekávali, tak Smetana celé své dílo zavrhl a vyjmul z něho pouze 3. větu Scherzo, které k samostatnému koncertnímu provozování určil". Tato 3. věta jako jediná neobsahovala zmiňovanou citaci rakouské hudby. To, že Smetana koncertně prováděl jenom Scherzo, je pravda, ale je též pravda, že na sklonku svého života se k symfonii znovu vrátil a shledal, že není "zase až tak špatná", provedl v ní významné retuše a v této nové zkrácené podobě nechal dílo provést dirigentem Adolfem Čechem v roce 1882. Prvorepubliková koncertní éra si na jakékoliv habsburské reminiscence moc nepotrpěla a příštích padesát let k interpretační tradici celého díla rovněž příliš nepřispělo (výjimkou opět bylo Scherzo).
Smetanova Triumfální symfonie E dur stylově navazuje na obdobná díla své doby, ovlivněná klasicko-romantickou orientací. Sice dodržuje tradiční cyklický čtyřvětý půdorys, ale Smetana neváhá symfonii vybavit jakýmsi "nadstandardem" v podobě leitmotivu (citace úryvků císařské rakouské hymny) provázející celé dílo. Prvé dvě věty tak přinášejí vznešeně oslavné intonace s důmyslným prolnutím motivků Haydnovy hymny. Scherzo dopřává posluchačům jakési hudební rozradostnění a uvolnění od pateticky vyznívající atmosféry celého díla. Finále je pak koncipováno jako příprava na velkou oslavnou apoteózu, v níž zazní celá Rakouská hymna. Novější názory zbavené jakýchkoliv nacionálních adjektiv vytýkají Triumfální symfonii, že občas upadá do určité hudební rozvláčnosti. Je to pochopitelné: jde o první Smetanovo dílo na půdě tohoto orchestrálního žánru, a byť pochází z pera geniálního skladatele, může trpět "drobnými dětskými chorobami", které by však v jeho celkovém vyznění neměly mít poslední slovo. To budiž ponecháno nahrávce českého dirigenta Karla Šejny s Českou filharmonií, pořízené v roce 1955.
Zdroj: Týdeník Rozhlas
