Turecko chystá vlastní kličky

Téma možného vstupu Turecka vypadá jako třetiřadé. Už jen proto, že přijetí velkého a muslimského státu může přijít na pořad za deset či patnáct let. Jenže právě nyní zažívají některé západoevropské země potíže s přistěhovalci, zvláště ze severu Afriky. Proto si veřejnost spojuje vstup Turecka s perspektivou další vlny imigrantů, která společnost ohrozí v lepším případě nabídkou levné pracovní síly nebo v horším případě příchodem lidí, kteří se budou spoléhat na sociální podporu zajištující většinou lepší životní podmínky než v jejich původní vlasti.

Je tu jistě argument, jehož význam by nejlépe mohli vysvětlit noví členové unie ze střední a východní Evropy. Oni sami si nejlépe pamatují, že když se počátkem minulého desetiletí začalo mluvit o jejich vstupu do unie, tak to byla tak vzdálená perspektiva, že si málokdo dovedl představit, jak se za deset let změní kandidátské země a jak se za tu dobu promění i samotná Evropská unie.

Rozdílné zkušenosti a rozdílná očekávání vedou k tomu, že v otázce přijetí Turecka neexistuje v unii stejný, široce založený názor. Evropská integrace byla a je představována jako projekt otevřený pro každého, kdo splní vstupní podmínky, a proto diskuse s Ankarou nemohly skončit jinak než nabídkou zahájit předvstupní rozhovory. Turecko se má startu má dočkat počátkem letošního října, ačkoli asociační dohodu uzavřelo před více než čtyřiceti lety a přihlášku podalo dříve než všech deset nováčků z loňského roku.

V oficiální shodě na začátku jednání se začaly projevovat trhliny tím více, čím více se blíží začátek jednání. Minulý týden se Francie, Německo a Rakousko začaly zasazovat, aby unie po Turecku žádala výslovné uznání všech států unie. Takový požadavek vypadá pochopitelně, pokud by nebylo nevyřešeného problému Kypru. Na polovině tohoto ostrova jsou již třicet let turecké jednotky, které tam byly vysazeny jako odpověď na pokus řeckých důstojníků dostat zemi s národnostně smíšeným obyvatelstvem pod vládu Atén.

Protože okupace zůstává okupací, zdálo by se, že to bude Turecko, které ve sporu o Kypr tahá za kratší konec. Jenže právě Ankara loni a předloni tlačila na zástupce turecké komunity k dohodě s řeckým společenstvím na Kypru. Proti pracně sestavenému kompromisu připravenému pod patronací OSN se v referendu postavila řecká část a od té doby je Turecko tak trochu z obliga. Proto také například Rakousko se svým jednoznačně formulovaným požadavkem uznání Kypru zůstalo vůči ostatním členům unie osamoceno.

Diplomatické finesy mají zpravidla za cíl obratně dojít k nevyřčenému cíli. V případě jednání s Tureckem je oním cílem pokus najít kouzelnou formuli, která by uspokojila těžko smiřitelné ambice zúčastněných. Francie si je jistě vědoma strategického významu země, která svou velikostí a významem budí respekt u svých sousedů v citlivém regionu Blízkého a Středního východu. Právě velikost a význam Turecka je zároveň nepřiznanou svízelí francouzských politiků. De Gaullem počínaje tradičně vnímají evropskou integraci jako nástroj jak znásobit vliv své vlasti a se vstupem velké a lidnaté země do prestižního klubu by se dosavadní vlivní členové museli chtě nechtě uskrovnit. Odtud nápady nabídnout Ankaře místo plnoprávné vstupenky "privilegované partnerství".

Turecká politická elita vidí v členství v unii naplnění svých dlouhodobých ambic. Ale když zazněly požadavky uznat okamžitě Kypr, z Ankary se ozvalo, že pokud podmínky přesáhnou dříve dohodnutý rámec, tak se Turecko může vydat vlastní cestou. Nejasně vyhlížející narážka je průhledným vzkazem: Je na Evropě, aby si spočítala, zda je pro ni výhodnější mít tak důležitou zemi po svém boku, anebo ji nechat stát za dveřmi.