Ukrajinci si přejí, ať se Rusko prostě vypaří. Jednat s ním nikdo nechce, popisuje Krupař

Kvůli bezpečnosti nechce uvádět konkrétní místo, kde se právě nachází. V posledních týdnech ale navštívil ukrajinské základny v zázemí. „Přímo do Avdijivky jsem se už nedostal, ale mluvil jsem s ukrajinskými bojovníky, z nichž některé znám už několik let. A bohužel i během mého krátkého pobytu jich dost přišlo o život,“ uvádí.

Je tam ohromná sklíčenost, ale překvapuje mě, že ne odevzdanost a rezignace.
Stanislav Krupař o náladě mezi ukrajinskými bojovníky

„Během jednoho dne padlo několik bojovníků, které jsem dobře znal, a strašné bylo to, že jsme jejich smrt sledovali v přímém přenosu. Drony dnes živě přenáší dění na bojišti a my se jen bezmocně dívali, jak umírají. To je čerstvý a drtivý zážitek, který v sobě teď nosím,“ dodává.

Čtěte také

Adam Černý: V Mnichově Ukrajina jako na dlani

Družstvo čítající 24 vojáků například během jediného týdne přišlo o třetinu členů: „Je tam ohromná sklíčenost, ale překvapuje mě, že ne odevzdanost a rezignace. Slyšel jsem ale nářky na to, co zmohou odstřelovači proti artilerii. Unisono zní, že Ukrajinci nemají dost prostředků, aby se bránili: potřebují dělostřeleckou munici a drony,“ doplňuje s tím, že drtivou většinu ztrát způsobuje právě dělostřelectvo.

Ukrajinská armáda se prý potýká s dezercemi, často ale nejde o to, že by vojáci nechtěli bojovat. Spíš jsou natolik vyčerpaní a traumatizovaní, že si potřebují odpočinout. Bez povolení opustí jednotku, za pár týdnů se ale opět vrací a bojují dál.

Válka sbližuje

O vojácích, které poznal, mluví Krupař jako o přátelích – ve válečných podmínkách prý přátelství vznikají rychle a intenzivně.

Nikde jsem neslyšel, že by se (Ukrajinci) měli s Ruskem domluvit. Protože podle mého soudu tomu nikdo nevěří.
Stanislav Krupař

„To je možná na válce pro mnohé přitažlivé, ač to zní odporně, že tříbí charaktery a lidi neuvěřitelným způsobem sbližuje. Sdílí spolu vše, jsou na sebe absolutně odkázaní a neřeší malichernosti. A základem toho vztahu je, že jsi ochotný za mě položit život,“ vysvětluje.

Na novináře působící s ukrajinskou armádou se vztahují pravidla, co mohou a nemohou fotit a zveřejňovat. U Krupaře podle jeho slov mají jeho vojenští přátelé plnou důvěru v tom, že fotografie nezneužije či nepoužije necitlivým způsobem:

Čtěte také

Reportér Boháč: Řečem o denacifikaci se Ukrajinci smějí. Chtějí vlastní stát, Rusko chce být impériem

„Netroufl bych si fotit vypjaté emocionální momenty u lidí, které neznám. Díky důvěrným vztahům si to můžu dovolit s lidmi, které znám. Ale jsou i chvíle, kdy nefotím a jen tiše naslouchám a pozoruji. Ale v zásadě se má fotografovat vše. Druhá věc je, jak se to má publikovat,“ zamýšlí se.

Ať se Rusko vypaří

Navzdory informacím, že ruské ztráty jsou až pětinásobné, ukrajinští vojáci o svých protivnících nemluví s pohrdáním. Jde prý o tvrdého nepřítele, který má v poslední době převahu v lidech i v technice.

„Mnozí z těch, které jsem potkal, by byli nejradši, aby Rusko prostě zmizelo z povrchu planety. Říkám jim, že to se nikdy nestane a že mír nejspíš nebude, dokud se v Rusku nezmění režim a nepřestane mít tyto krvelačné choutky. Ale do těchto disputací se se mnou nikdy nikdo nepustil. Říkají, ať se prostě Rusko vypaří,“ uvádí.

Stanislav Krupař, fotoreportér|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Za poslední dva roky se zároveň nikdy nesetkal s názorem, že by se Ukrajina měla s Ruskem domluvit na příměří či míru. „Obávám se, že mi to posluchači neuvěří, ale nikde jsem neslyšel, že by se měli s Ruskem domluvit. Protože podle mého soudu tomu nikdo nevěří. A to se nestýkám jen s po zuby ozbrojenými vojáky, ani z obyčejných lidí to nikdo takto neformuloval,“ uzavírá.

Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.