Umělá exministrova kauza

Nic senzačního z Neckářova "odhalení" aspoň prozatím nevyplynulo a pokud to tak zůstane, pokud se neukáže že zpěvák někoho svými rozhovory s StB poškodil, potom si ti, kdo tu dobu pamatují mohou říkat, že je dost zbytečné podobné věci vytahovat na první stránky deníků.

Ještě o něco podivněji se jeví čerstvá zpráva o věci podstatně starší a pro mladší generaci těžko srozumitelnou. Že byl totiž voják základní služby Jaroslav Šedivý před polovinou padesátých let převelen od své jednotky do funkce tlumočníka z ruštiny pro Vojenskou kontrarozvědku, k dispozici sovětským poradcům, školícím československé vojáky na kontrarozvědčíky. Šedivý po skončení prezenční služby odešel do civilu a tím případ končí. Po roce 1968 z práce vyhozený historik, posléze odsouzený za podvracení republiky a nějaký čas trávící ve vězení, následně pak až do roku myjící okna, prý ovšem neměl o této epizodě mlčet když vstoupil v devadesátých letech do poslední Klausovy a pak i přechodné Tošovského vlády. Těžko ale soudit, zda mohl Šedivý zatáčce své vojenské služby přikládat nějaký hlubší význam. Snad proto, že příhodu za podstatnou nepovažoval, o ní nehovořil. Do žádné strany po roce 1989 nevstoupil, z diplomatického postu přišel do vlád jen vlastně coby expert ve chvíli nouze, a politicky se angažovat nechtěl. Podle svých uvěřitelných slov ne proto, že byl kdysi využit coby mladý komunista s výtečnou znalostí ruského jazyka, ale právě proto, že v osmačtyřicátém, jako mnoho jeho generačních druhů, komunismu uvěřil.

Jelikož se později profesionálně věnoval moderní historii, zřejmě zjistil, že vojenská kontrarozvědka nebyla orgánem ministerstva národní obrany, jakkoliv se důstojníci tak tvářili a na útvarech chodívali, vlastně klamavě, v řádných vojenských uniformách, nýbrž ministerstva vnitra. Došlo mu tedy asi, pro koho tehdy plnil rozkazy. Ale právě že šlo o rozkazy. O převelení o kterém se přece nedalo diskutovat a které mu navíc bylo jistě příjemnější, než běžná služba u roty. Kdo byl na volně, o takzvaných "kontráších" zřejmě aspoň slyšel a leckdo se s nimi i dostal do kontaktu - jako řidič, poslíček a sekretářka v jedné osobě a podobně. Autor těchto řádků byl kdysi jedním velmi nesympatickým nadporučíkem z takového oddělení tu a tam oslovován a samozřejmě nemohl odmítnout s ním hovořit, i když velmi obezřele. Ten zdánlivý vojenský důstojník, ačkoliv ve skutečnosti estébák, se zdál divný. Ale divných oficírů byla u pluku celá řada a onen nadporučík se od nich zas tak mnoho nelišil. Naštěstí jeden z těch normálnějších, krátce na to pak tak z armády za své angažmá v roce 1968 vyhozený, mě v soukromém hovoru upozornil, že si na dotyčného mám dát pozor, a že je kontrarozvědka rezidenturou ministerstva vnitra. To mě překvapilo a pomohlo mi to - ztratil jsem pocit povinnosti vůči nadřízenému, protože to byl jen do mundůru převlečený agent. Mohl by mi si asi dělat nepříjemnosti, ale musel by mít asi v rukou něco pádnějšího než mou zdvořilou neochotu. A vojenští funkcionáři se nadto dívali na příslušníky kontrarozvědky se směsí evidentní nechuti a obav. Věděli, že tito muži jim mohou být velmi nebezpeční. Zvlášť v tak napjaté atmosféře, jaká v prvních normalizačních letech v československé armádě panovala.

Ale zpět k Jaroslavu Šedivému - byl velmi mladý, věřící komunismu a sloužil prostě z povinnosti dané tehdejšími zákony. Těžko mohl vědět, s kým má tu čest a tlumočení ruským expertům byla v zásadě jistě lehká služba. Nebylo nad čím přemýšlet. Nadto, jak se říkávalo, voják nemá přemýšlet, nýbrž plnit rozkazy. A už vůbec se nestarat kdo je jeho momentální nadřízený. A že kontrarozvědka svoji pravou identitu v roce 1954 přísně tajila, je pak už zcela bez debat. Takže i tento jakoby senzační případ bledne.

A nezbývá než si pomyslet, že by se měli odhalovat především ti, kdo za nitky tahali.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .