Usmířené Sudety
Myšlenka odsunu Němců z Československa vznikla už během druhé světové války. Když v květnu 1945 skončila, protiněmecká nálada eskalovala. Přispěly k tomu nesmyslně brutální válečné operace nacistů před koncem války i návrat vězňů z koncentračních táborů.
Další soužití Čechů a Němců se zdálo nemožné. Odsun probíhal dramaticky a provázely ho mnohé další lidské tragédie. Potomci odsunutých Němců a dnešní čeští obyvatelé Sudet se ale mnohde snaží smířit se s minulostí.
V bývalé sudetoněmecké obci Semanín u České Třebové probíhá každoročně začátkem května dvojjazyčná mše. Přítomni jsou nejen místní obyvatelé, ale i odsunutí Němci z roku 1945. Současně je to ale i mše za 20 německých obyvatel, kteří neunesli tíhu odsunu a jsou pochováni tady, za hřbitovní zdí.
Miloš Kolovratník: „Milí bratři, milé sestry, chceme se modlit za povolání, chceme taky dneska odhalit památku na ty, kteří tady na závěr Druhé světové války zemřeli.“
Celou mši celebrovat děkan Miloš Kolovratník z České Třebové, který mluvil o víře a odpuštění. Právě tady na tomto místě je to velice důležité.
Miloš Kolovratník: „Chtěl jsem říci, že díky Pánu Bohu, který nám dává dar odpuštění a umí zahojit rány, které si lidi způsobili nebo které neseme. Ta naše minulost nás nemusí bolet. A právě pro uzdravenou minulost můžeme mít naději do budoucnosti.“
Jaká tragedie se tady v Semaníně 14. května 1945 stala, to už mi řekl předseda občanského sdružení Pro Semanín David Smyčka.
David Smyčka: „Bylo to pár dní po osvobození v té atmosféře znásilňování těch revolučních gard, které ty lidi asi terorizovaly. Němci to psychicky nevydrželi. Byli mezi nimi ti přívrženci nacistických stran. Jeden z nich je přesvědčil, aby šli společně do lesa, on i s manželkou je tam nějakým opiem omámil, aby byli klidnější, a potom je postřílel pistolí do hlavy. Dvacet jich tam teda zůstalo mrtvých, ty dva tam nechali v mělkém hrobě, ostatních osmnáct odvezli sem, na hřbitov za kostelní zdi, jako sebevrahy je pochovali do společného hrobu.“
A právě přítomní bývalí němečtí obyvatelé obce tady věnovali, společně s Česko-německým fondem pro budoucnost, nemalé částky na zvelebení kostela. Přispěli na naučné stezky, které vedou jejich bývalými lesy a v současnosti se podílí na renesanční expozici, která vznikla v místním kostele. Proto, jako překvapení, odhalili v průběhu mše vzpomínkovou desku obětem odsunu.
Respondent překládá: „Takže sú z toho překvapený, a je hezky udělaný a text, jako že jsou úplně dojatý. Pan Demel říká, že vlastně měl třináct roků, když se to stalo a že tady bylo osm set padesát obyvatel a že byli všichni z toho jako překvapený, co tyhlenty provedli. Iniciátorem byl spíš nacista.“
A tak když vidím bronzovou pamětní desku usmíření, mám pocit, že takový akt má velkou cenu.
