V Nikaragui zvítězil bývalý revolucionář Ortega

Ortega zajisté není nejhorší zahraničně politickou noční můrou Washingtonu: podstatně větší pozornost než Nikaragua opět sklouzlá doleva si vynucují jiné země, třeba Irák, Írán a Severní Korea.

Dokonce i v samotné Latinské Americe se najdou politici, kteří Spojeným státům vadí podstatně více než Ortega. Ropou z Venezuely si Američané zvykli krýt více než polovinu své spotřeby benzínu a nafty. Dnes však drží prsty na kohoutech venezuelských ropovodů echtlevicový prezident Hugo Chávez, který nenávidí George Bushe. A tuhle pro Washington nepříznivou konstelaci letos ještě zhoršil Chávezův souputník Evo Morales, který se jako nový bolivijský prezident s vervou pustil do znárodňování těžebního průmyslu.

Nikaragua žádné zvláštní nerostné bohatství nemá, až na zlato, které však coby vývozní artikl zůstává v hlubokém stínu kávy, masa, cukru, tabáku a skotu. Proto není Ortega jako nový nikaragujský prezident pro Spojené státy žádnou hospodářskou hrozbou. A není ani hrozbou vojenskou. I kdyby si to sebevíce přál, nemůže vytvořit vojenskou mocnost ze země, která je druhá nejchudší na západní polokouli. Ani Kuba mu v tom dnes nepomůže, ta má své starosti a už není v situaci, kdy by chtěla ve spřátelené cizině budovat vojenské objekty.

Hrozbou Ortega v čele Nikaraguy tedy není. Ovšem politicky a psychologicky je jeho návrat k moci pro Spojené státy krajně nepříjemný. Není to jen porážka, je to políček. Washington byl proti Ortegovi vždy, a to bylo a je v Nikaragui dobře známo. Byl proti němu v osmdesátých letech, kdy Ortega válčil s Američany podporovanými povstalci. Byl proti němu i poté, co v Nikaragui padla levicová diktatura a co Ortega třikrát neuspěl v svobodných prezidentských volbách. A byl proti němu i před letošním listopadovým prezidentským kláním. Tentokrát ale Ortega kandidáta, jemuž dávali přednost Američané, potřel jasným rozdílem, a to hned v prvním kole.

Jak se to mohlo stát? Proč dalo čtyřicet procent Nikaragujců přednost politikovi, za jehož marxistického režimu už tak nebohatá země dále chudla - zatímco od pádu Ortegova režimu se množily známky hospodářského oživení? Jsou pro to tři důvody.

Za prvé, Nikaragua je zoufale chudá i šestnáct let od konce marxistické totality. Demokracie a svobodné volby hrají v každodenním životě čtyř pětin nikaragujské populace menší úlohu než fakt, že tito lidé musejí denně vyžít z částky, která je v přepočtu nižší než padesát korun. Rozdíly mezi tamními chudými a boháči je nutné vidět na vlastní oči - pak je Ortegův úspěch pochopitelný i pro člověka, který nemá typické levicové smýšlení. Ortegova dlouholetá stylizace do role šampiona chudých prostě musela jednou zabrat.

Za druhé, Ortega před volbami umně a systematicky předváděl, že se odstřihl od minulosti a že si je vědom svých chyb. Že už je demokrat, nikoli diktátor; a že už si váží soukromého vlastnictví. To mohlo zaujmout část nikaragujské střední vrstvy. V každém případě přesvědčil Ortega o své proměně v umírněného politika jednoho ze svých dřívějších arcinepřátel, bývalého povstaleckého vůdce a bankéře Jaimeho Moralese - mimochodem, původního majitele domu, který si v dobách revolučního nadšení přisvojil právě Ortega. U církve, dalšího exnepřítele, zabodoval "proměněný" Ortega pravidelnou docházkou do kostela a podporou své strany pro zákon, který zakázal veškeré potraty.

Za třetí: Ortegovi výrazně pomohla nikaragujská pravice. Jednak svou roztříštěností, jednak tím, že žádný z předchozích demokratických prezidentů neukončil volební období, aniž by na něm ulpěl stín nějakého skandálu. Jeden z Ortegových předchůdců v prezidentském křesle Arnoldo Alemán, sám obviněný z praní peněz a zpronevěry, si dohodou s Ortegou jakožto vůdcem opozice zajistil doživotní imunitu. Tu má od té doby i Ortega - což v praxi znamená, že staronový prezident může zvesela ignorovat tvrzení nevlastní dcery, že ji od jejích jedenácti let opakovaně znásilňoval. Ostatně: jak vidno, politicky mu to nijak neublížilo.

Ortegovo vítězství ve svobodných volbách ponechalo Spojeným státům jedinou možnost: prohlásit, že bude-li se nové nikaragujské vedení držet demokracie, budou s ním spolupracovat. To Washington udělal. Na Ortegovi bude, aby svými činy v úřadě určil míru a hloubku této spolupráce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .