V Pákistánu se uskutečnily parlamentní volby

19. únor 2008

Vzdálený Pákistán je nám blízký svým osobitým, a ne zvláště příjemným způsobem. Je to země s jadernými zbraněmi - a věru není jen v zájmu bezprostředního okolí Pákistánu, aby se tyto zbraně nedostaly do nepovolaných rukou.

Je to také země, v níž našly nová útočiště Al-Káida a Tálibán - a v níž tito úhlavní nepřátelé dekadentního Západu vybudovali nová školící střediska, ve kterých lze pohodlně nacvičovat útoky na evropské cíle.

U takové země opravdu není jedno, kdo vyhraje volby.

Pákistánci volili v pondělí. Z voleb do 272členného parlamentu a čtyř provinčních zastupitelských sborů by Evropan rád vyvodil nějaké povzbudivé poselství. Najde ho tam?

Dobrá zpráva číslo jedna: hlasovalo se regulérně. Odpůrci současného prezidenta Parvíze Mušarafa předpovídali, že režim se pokusí volby zmanipulovat, ale to se zjevně neděje - naopak to vypadá, že prezident dodrží slib a výsledky uzná, byť by byly pro jeho stranu jakkoli nepříznivé. U prezidenta, který se k moci dostal vojenským převratem a aby se u ní udržel, několikrát vyhlásil výjimečný stav, se něco takového musí ocenit dvojnásob. Pákistánské demokracii, která ani šedesát let po vyhlášení nezávislosti neodrostla dětským šatům, to vydatně prospěje.

Dobrá zpráva číslo dvě: násilností bylo méně, než se čekalo. Ano, během voleb přišly o život zhruba dvě desítky osob. Ale z předvolebních útoků se dalo soudit, že obětí bude nesrovnatelně více. Jen v předvolebním týdnu zemřela při atentátech a bitkách stovka lidí. Nejznámější mrtvou předvolebního času je bývalá pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová. Neskonat 27. prosince, nejspíš by už opět řídila vládu. Původně se totiž mělo volit začátkem ledna - hlasování bylo odloženo právě kvůli smrti Bhuttové - a stejně jako před volbami únorovými, měla i před původním, lednovým termínem nejvyšší preference Pákistánská lidová strana, což je jakýsi rodinný podnik politické dynastie Bhuttů.

Dobrá zpráva číslo tři: radikální islamisté volebně propadli (tedy ti z nich, kteří se snížili k zapojení do demokratického procesu) - a v některých oblastech, kde se daří Tálibánu, vyhrála strana s mírně protitálibánským programem.

Tou nejlepší zprávou, která by z pondělního hlasování vzešla, by pochopitelně bylo, kdyby se v nové vládě objevili jasně demokratičtí a prozápadní politici se silným volebním mandátem. Je to reálné? A co by bylo s prezidentem Mušarafem, kterého Západ, zvláště pak Spojené státy, vydává za spolehlivého spojence v boji proti terorismu?

Minimálně několik měsíců platí, že výhradně na Mušarafa se už v Pákistánu spoléhat nedá. Je asi v jádru demokrat, ale touha udržet se u moci z něj udělala autokrata. Silný volební mandát mu schází zcela jistě: ani k jednomu ze dvou funkčních období mu nedopomohla nezpochybnitelná, zcela férová volba. U Pákistánců je Mušaraf krajně neoblíbený - což koneckonců prokázalo i pondělní hlasování, v němž strana, spojená s Mušarafem, skončila podle předběžných výsledků s velkým odstupem až na třetím místě. Při bližším zkoumání se vyjeví, že i v boji s teroristy se Mušaraf může vykázat nanejvýš smíšenými výsledky. Porazit je nedokázal.

Názorným příkladem je teroristická historie posledního čtvrtroku: pět velkých teroristických útoků na civilní cíle a stovky obětí. Odrazilo se to také v politice. Kandidáti přestali vysvětlovat, jak budou bojovat proti teroristům, a začali mluvit o tom, jak by se nejlépe dal uzavřít mír s Tálibánem. Věděli, že to u voličů zabere více. Slabá volební účast je dalším důkazem rostoucí váhy Tálibánu a radikálních islamistů. Z 80 milionů oprávněných voličů přišla k urnám necelá polovina, dokonce možná méně než čtyřicet procent. Počet Pákistánců, pro něž jsou výhrůžky Tálibánu a jeho spojenců důležitější než základní demokratické právo jít volit, je varovný. A politici tyto obavy nemohou přehlížet. Musejí se nějak vypořádat s faktem, že valné části Pákistánců se účast v protiteroristickém šiku zbuntovaném Amerikou zajídá, že by se nejraději vrátili do doby před 11. zářím, kdy byl pro ně Tálibán neškodným spojencem, a nikoli nebezpečným nepřítelem.

Měli bychom si zvyknout na představu, že nová pákistánská vláda - ať už ji vytvoří dvě nejsilnější formace, Lidová strana a Muslimská liga, anebo ať se Lidová strana spojí s prezidentovou Muslimskou ligou/ Kvádí Azam - bude vůči radikálům a la Tálibán o poznání vstřícnější než Parvíz Mušaraf. To neznamená, že nová vláda nebude prozápadní. Pákistán potřebuje zbraně a potřebuje půjčky, proto se bez Západu neobejde. S vládou, která bude jednat s Tálibánem, byť by měla sebesilnější demokratický mandát, bude Západ spolupracovat s ještě menším nadšením než s autokratickým Mušarafem. Je to však lepší varianta, než kdyby Pákistán řídili zarytí islamisté.

A dává to neskonale větší jistotu, že pákistánské jaderné zbraně zůstanou v bezpečí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio