Vaculíkovi je osmdesát

Napsal-li bych novinář a spisovatel, nebyla by to celá pravda, protože on je zároveň to, čemu naši vzdělanější předci říkali homo politicus. Svými texty, minimálně dvakrát: sice projevem na IV. Sjezdu Svazu spisovatelů ve dnech 27. až 29. června 1967 a Dvěma tisíci slov z června 1968, která vyšla během několika dnů v Literárních novinách, Mladé frontě a Zemědělských novinách, ovlivnil i chod našich dějin.

Ze sjezdu na protest proti přednesným příspěvkům odešel tehdejší ideologický tajemník komunistické strany Jiří Hendrych, druhý nejmocnější muž ve státě po Antonínu Novotném, prvním tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentu republiky, což signalizovalo blížící se konflikty. Tento sjezd bývá někdy historiky označován za začátek tzv. Pražského jara, které bylo přerušeno sovětskými tanky 21. srpna 1968. Na sjezdu pan Vaculík mimo jiné řekl: Občan, to bylo kdysi slavné, revoluční slovo. Označovalo člověka, nad nimž nemohl nikdo nekontrolovatelně panovat, jemuž bylo možno pouze šikovně vládnout, aby měl dojem, že si vládne téměř sám. Podobně pozoruhodný projev na sjezdu pronesl Milan Kundera, který v něm připomněl otázky Gordona Schauera z roku 1896 z časopisu Čas: Co jest úkolem našeho národa? Jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva? Stojí naše národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná? A Václav Havel se zeptal: Co pro nás bude nadále důležitější: skutečnost, nebo její fasáda? Manifest Dva tisíce slov zase bývá považován některými historiky za poslední důvod okupace Československa 21. srpna roku 1968 a podobně o něm hovořila i sovětská strana.

Poprvé na sebe upozornil spisovatel Vaculík ale již dříve, a sice v roce 1966, kdy vyšel jeho román Sekyra, ač měl za sebou již objemnější knihu Rušný dům z roku 1963 a prvotinu, novelu Na farmě mládeže. Sekyra spolu s Žertem Milana Kundery sehrála důležitou roli v diagnostice komunistické zlovůle a vůbec obecně vládnoucí nenormality. Rovněž nebyla jen literárním dílem, vrcholným estetickým výkonem, ale i politickým činem.

Tehdy byl taky přijat svými kolegy spisovateli mezi sebe. Před pár dny o tom řekl kolegyni Renatě Kalenské z Lidových novin toto: "Když vyšla Sekyra, začali mě lidé považovat za autora. Tehdy mě velice překvapili dva muži. Byl to Antonín Liehm, který se mnou začal jednat jako s významným autorem. A byl to muž, který se jmenoval Karel Michal. Napsal pod pseudonymem Bubáky a strašidla. A ten mi prorokoval, že budu velkým mužem. V tom se shodl s naším panem prodavačem textilu v Brumově. Když mě k němu kdysi maminka zavedla, aby mi koupila čepici, všechno mi bylo malé. A on řekl: Sakra, ogare, ty budeš nejmíň starostů."

Po roce 1969 měl Ludvík Vaculík jako většina slušných spisovatelů zakázáno publikovat. Naštěstí v zahraničí jeho knihy vycházely dál a to jak v překladech, tak česky v nakladatelstvích Sixty Eight Publishers v Torontu, u manželů Škvoreckých, tak v Indexu u pánů Adolfa Müllera a Bedřicha Uttitze v Kolíně nad Rýnem. Pan Vaculík si ale psaní nenechal znechutit. Připomeňme alespoň základní tituly z této doby: Morčata z roku 1973 a Český snář z roku 1981. Knihu inicioval při rozhovoru v kavárně Slavia Jiří Kolář, který se pana Vaculíka zeptal, co píše a když on odpověděl, že nic, protože vede příliš nesoustředěný život, pan Kolář řekl: Tak to napište. Tak se zrodilo jedno z nejpozoruhodnějších svědectví o době normalizace. Připomeňme ještě knihu Milí spolužáci z roku 1981.

Kromě toho v roce 1973 Ludvík Vaculík založil a konspirativně organizoval nejznámější samizdatovou edici Petlici, v které původně jen v deseti a později i padesáti kopiích vydával zakázané knihy kolegů. K tomuto způsobu rozšiřování svých děl dospěli češti literáti po dohodě se spřátelenými právníky Petrem Pithartem a Pavlem Rychetským, kteří je ubezpečili, že takovýto způsob šíření literatury není trestným činem.

Ludvík Vaculík se této práci věnoval celých osmnáct let: sháněl písařky- tehdy ještě neexistoval xerox -, organizoval vazbu a pak ještě prodej, z něhož zase zpětně platil vazárnu a písařky. V jeho edici Petlici vyšlo celkem 367 titulů a některé z nich byly dokonce vybaveny ilustracemi či fotografiemi, takže jak připomíná Ivan Klíma, podobaly se starým vzácným tiskům. Toto nakladatelská Vaculíkova práce zase svědčí o jeho zvláštní umanutosti, díky které vznikla edice jež je podnes hrůzným svědectvím o zrůdném komunistickém myšlení. Vše dobré bylo předem odsouzeno k neexistenci. Pan Vaculík se rozhodl pro organizovaný náhradní nakladatelský provoz, který panující zrůdnosti nastavoval zrcadlo.

V roce 1989 v listopadu ho přátelé v Praze na Letné nepustili na tribunu, měli z něj strach, protože jim nedokázal či spíš nechtěl předem říci, o čem bude hovořit. Dnes to komentuje slovy: A tím jsem se zachránil sám sobě. A my můžeme dodat, že se tím zachránil Ludvík Vaculík i jako spisovatel. Nehledě na to, že to neměl vůbec zapotřebí. Je mnohem političtější než většina současných politiků, na kterých, opět cituji: Není znát žádné myšlení, jen k čemu se rozhodli. Proto také osud této země ovlivnil víc než politici. Čtenáři se v těchto dnech mohou těšit na jeho nejnovější titul s názvem Plepšené piěsničky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání