Věra Šťovíčková-Heroldová
V šedesátých letech patřila mezi členy legendární zahraniční redakce Československého rozhlasu. Deset let také působila jako zpravodajka pro Afriku a Střední východ. V roce 1970 musela z rozhlasu odejít. Věra Šťovíčková-Heroldová, rozhlasová reportérka a překladatelka.
Paní Šťovíčková, řekněte, proč říkáte, že váš život je rozdělen na dvě poloviny?
Protože první polovina patřila rozhlasu na sto procent a nikdy mě nenapadlo, že bych z rozhlasu odešla. Na nabídku z televize jsem reagovala slovy - kdepak, já bych po jiných chodbách než rozhlasových chodit neuměla. A pak mi jednoho dne rozhlas poděkoval - poslal mi dopis, že pokud se pokusím vstoupit do této budovy, tak budu vyvedena. A začala druhá půlka života.
Ještě bychom měli poznamenat, že za to mohl srpen 1968.
Ano, jistě. A bylo to zásluhou nejvyšších míst, ale i v rozhlase jsme měli partu, které jsme říkali "čornaja sotnja". To byli lidi, kteří se starali, aby nezůstal v budově rozhlasu nikdo, kdo nemiloval Sovětský svaz.
Byla jste členkou legendární zahraniční redakce Československého rozhlasu v šedesátých letech s Jiřím Dienstbierem, Lubošem Dobrovským, Karlem Jezdinským, Karlem Kynclem. V čem byla tak neopakovatelná?
Napřed jsem si odsloužila učednická léta ve směně, na výrobě zpráv. A mou touhou bylo dostat se do mezinárodní redakce. Když jsem tam přišla, tak to byla společnost sólistů, kde každý si jel po svém písečku. Zhruba byla rozdělená teritoria, ale nějaký pocit sounáležitosti mezi námi nebyl. Až když přišel Milan Weiner - to byl šéf, který vstoupil do historie. Byl to muž, který měl dostatek životních i politických zkušeností, měl za sebou všechny potíže s režimem a hlavně věděl, co chce pro rozhlas pro budoucnost. A jemu se podařilo jakoby kouzelným proutkem ten kolektiv stmelit. My jsme na to byli všichni odborně vybaveni a byli jsme na to citově připraveni, jenom to chtělo někoho, kdo nám to řekne a kdo nás shrne dohromady. A to Milan Weiner udělal. Takže on vytvořil partu, kde byli všichni za jednoho.
Nebyla ta sounáležitost daná taky tím, že byla padesátá a šedesátá léta, a přece jenom jste měli nad sebou poměrně slušný cenzorský dohled?
V padesátých letech kolektiv vznikal mnohem obtížněji. To byla v rozhlase tísnivá atmosféra, kdy se ještě vyhazovaly zbytky buržoazních novinářů a kdy panovala jistá bázeň jednoho před druhým. K tomu skutečnému stmelení nás v redakci došlo až v šedesátých letech, kdy už se dalo dýchat a hlavně kdy jsme už všichni trochu poznali svět a věděli jsme stejně jako Weiner, co chceme. Víte, já když jsem se vrátila z Polska a zažila jsem tam dělnické stávky, zažila jsem tam návrat polských vězňů z ruské Vorkuty...
To byl slavný tábor za polárním kruhem.
Za polárním kruhem, pro politické vězně. Říkala jsem si - jak já jim to povím v redakci, že věci vidím už úplně jinak, než když jsem odjížděla. A tak jsem tak opatrně našlapovala, až mi jeden z kolegů taktně naznačil, že oni si už myslí svoje také. A to byl ten moment, kdy jsme se stali kolektivem bez jakýchkoliv manifestací. Ale věděli jsme, za čím jdeme. A začala ta krásná éra psaní mezi řádky.
Vy jste ale na jinakost nenarazila poprvé, když jste viděla vlak z Vorkuty, ale daleko dříve...
Samozřejmě, že mně to velice vadilo už doma. Jako mladí redaktoři jsme dostávali např. úkoly, že každý dostal jednu ulici s počtem čísel domů. Tam musel zvonit u dveří a přesvědčovat lidi o tom, že je třeba bojovat za mír. Z toho byste se zbláznila.
Vy jste skutečně ojedinělý jev, protože jste se v době, kdy si neumím představit, že by BBC nebo někdo jiný měl v Africe svou korespondentku, dostala na černý kontinent. Ještě předtím, než jste tam jela, jste měla načteno poměrně hodně knih. Jaká je konfrontace s realitou, když už toho člověk tolik ví?
Začala bych tím, jak jsem se tam dostala. Rozhlas vyhlásil cosi jako konkurz a hledal mladého muže vybaveného jazykově, vybaveného znalostmi o Africe, ochotného dělat zpravodaje Československého rozhlasu. Po půl roce čekání si všichni povzdechli a řekli - tak ať tam holt ta holka jede. Ne že by, prosím, takoví pánové nebyli, ale za těch pár korun, které rozhlas nabízel, neměli nejmenší chuť se potloukat po Africe, protože se nabízela diplomatická místa s automobily. Musím říct, že rozhlas mě poprvé poslal do Afriky také vybavenou. Dostala jsem škodovku, měla najeto sedmdesát tisíc - a musela jsem si ji odvézt z Prahy do Marseille. Samozřejmě tam, kde končila asfaltka, tam končila moje octavia.
Řekněte mi, jaká byla konfrontace s realitou?
Já byla skutečně poměrně dost vybavena četbou, takže mě nepřekvapovaly velké věci. Ale drobnosti, způsob života, doprava, to všechno bylo jedno obrovské překvapení. A mně dalo velkou práci adaptovat nejdřív samu sebe na to, co tam mám vlastně dělat. Našla jsem si pokoj v misii bílých otců, to byl činžák, pánbůh zaplať, kde skutečně v noci tekla voda. Ve dne voda netekla prakticky nikde. Adaptace byla drsná, ale musela proběhnout poměrně rychle, protože rozhlasové vysílání nemohlo počkat. A když už mě tam jednou šéfové poslali, tak taky chtěli vidět práci.
Jak se tehdy posílaly třeba materiály z Afriky?
Točené věci se posílaly letadlem nebo poštou. No, poštou to byl prakticky nesmysl a letadlem - to jsem dělala tak, že jsem jezdila na letiště a když mělo přistát československé letadlo, někoho jsem uprosila z posádky, aby to vzal s sebou a hodil to na poštu v Praze. Jinak jsem posílala texty a aktuality telegraficky. Důmyslně jsem šetřila spojováním slov. A to bylo dosti nepohodlné, protože když šetříte slova, tak bohužel ty dojmy jsou setřené. Naskytla se možnost posílat to lodí, to už jsem vzdala úplně. A pak, když jsem se dostala do zemí, kde byla pošta schopná provozu, tak jsem se pokoušela poprvé používat telefon.
Řekněte mi, jak vás přijímali? V hlavním městě pravděpodobně ještě mohli být zvyklí, že se tam nějaký bílý obličej objeví, ale třeba na vesnici bílý obličej (a ještě k tomu žena), to muselo být něco, co se úplně vymykalo jejich kategoriím.
A víte, že to bylo přesně naopak?
Bylo to dobré?
Ve městě mi to dost lezlo na nervy. Pánové vzdělaní na pařížských univerzitách se domnívali, že se s každou bílou ženou lze dohovořit. Měli zkušenosti zpravidla jenom s jednou vrstvou žen v Paříži. Tak to bylo docela pracné. A při tom, aby člověk zachoval korektnost a nepřivedl sebe a svou zemi do maléru, to byla dost velká práce. Naproti tomu venkov, to byla pohoda. Já přijela do vesnice, poprosila jsem, jestli bych si mohla koupit něco k jídlu, což mi ochotně prodali. Většinou to byly takové domácí jogurty. A taky jsem tam viděla jednou na prkýnku zabité krysy. Hostitelka viděla můj pohled a říká: Ne, nezlob se, to ti neprodám, to je jenom pro děti. Protože už bylo pozdě, tak jsem poprosila, jestli by mě nechali přespat. A náčelník říkal - ale jo, já pošlu první ženu spát ke druhý ženě a dám ti její chalupu. Takže já jsem takříkajíc nepřišla k úrazu, protože jsem pro ně byla něco mimo kategorie. Oni mě nevnímali jako ženu, oni mě vnímali jako hosta odkudsi. K hostovi jsou zdvořilí. Navíc host si slušně tu péči zaplatil. Ale obtěžování, to nikdy. Ani náhodou.
(Kráceno)
