Vladimír Tomeš

Vladimír Tomeš vystudoval reálné gymnázium v Praze (v letech 1941-1949), poté obor herectví na pražské DAMU. Po absolutoriu v roce 1952 následovala několikaletá pouť českými oblastními divadly - Městské divadlo v Mladé Boleslavi (1952-1958), Krajské divadlo v Hradci Králové (1958-1959), Městské divadlo v Příbrami (1959-1961). Odtud pak už vedla jeho cesta do rozhlasu, do krajského studia v Plzni. Nastoupil jako režisér slovesných pořadů 1. srpna 1961. V plzeňském studiu (s občasným hostováním v Praze) setrval téměř patnáct let Do pražské Hlavní redakce literárně-dramatického vysílání přešel v listopadu roku 1975. Pracoval zde až do svého odchodu do důchodu (30. 4. 1994), v externím svazku působí i poté.

Doménou režijních prací V. Tomeše se stala především realizace pořadů literárních. Významnou součást jeho tvorby ale představují i pořady dramatické. V období plzeňského rozhlasového působení natočil mj. úspěšnou hru rumunského autora Paula Everaca Rozhovor o květině (1970), bulharskou rozhlasovou hru Dimitra Dimova Odpočinek v Arcu Iris (1972), Noční dostavník Konstantina Paustovského (1973), Poému o moři Olexandra Dovženka (1979, úprava Vladimír Semrád), hru Viktora Dyka Ondřej a drak (1981). Ačkoliv osobním založením inklinoval spíše k lyrismu a meditativnosti, dokázal se vyrovnat i s takovými tituly, jakými byly tři adaptace klasických komedií - Klicperův Rohovín Čtverrohý, Šamberkovo Jedenácté přikázání a Veselý pohřeb Jana Nepomuka Štěpánka (všechny 1971) či Dva případy doktora Mejzlíka (1970) z díla K. Čapka. Po nástupu do Prahy natočil kolem 10 částí seriálu Jak se máte, Vondrovi?. Znalost německého jazyka přivedla V. Tomeše k překladům a úpravám dramatických a prozaických děl z německé jazykové oblasti (Peter Altenberg, Robert Walser, Hermann Hesse). Ještě v plzeňském období natočená hra německého dramatika Tankreda Dorsta Velké lhaní před hradbami (přel. F. Fabian) byla podnětem k navázání osobního přátelství s autorem, jehož dílo ve vlastním překladu pak Tomeš uvedl nejen v rozhlase (Pan Paul, Akrobati, Krásné místo aj.), ale bylo hráno i na českých divadelních scénách (Merlin aneb Pustá zem; Pan Paul; Já, Feuerbach, Legenda o nebohém Jindřichovi; Jak šel Matěj na obra). Velký dramatický úkol se před Tomešem otevřel v první polovině 90. let, kdy ve svých překladech realizoval rozhlasové adaptace šesti aktovek Arthura Schnitzlera pod souhrnným názvem Anatol (1993).

V. Tomeš se věnoval postupně všem tvarům, v nichž se v rozhlase prezentovala literatura - od drobných pořadů poezie a tzv. prostých četeb (v interpretaci jednoho herce), přes různé podoby literárních kompozic až po složité vícedílné dramatizované četby. Současně od začátků své režijní práce působil v mnoha případech také jako úpravce textu (četbu z Aragonova Aureliána, 1962, upravil s použitím překladu A. J. Liehma). V 60. letech Tomeš pro vlastní režii připravil např. tituly: V. Vančura Rytíř (úprava), Arnold Zweig Fantastická symfonie (1964, překlad i úprava), Arthur Schnitzler Slečna Elsa (1967, překlad i úprava). Na vlastní autorský přístup pak navázal o něco později např. přípravou textu a režií čtyřdílné dramatizace románu E. T A. Hoffmanna Zlatý kořenáč (1986, přel. E. A. Saudek), a zejména pak po roce 1989, kdy do podoby dramatizované četby upravil mj. Škvoreckého román Scherzo capriccioso (1991) a kdy uvedl řadu svých překladů: drobné prózy Alfreda Polgara Psáno na okraj (1995), Hermanna Hesseho Psáno do písku (1996), v československé premiéře verše Franze Grillparzera Se škvárem jsem si nikdy nezahrával (2003), verše Karoliny Günderodové Posílám ti něžnou zástavu (2004), průřez prozaickým i dramatickým dílem pražského rodáka Paula Kornfelda pod titulem Zítra v poušti zářivě rozkvete broskvoň (2004).

V. Tomeš je aktivním členem Sdružení pro rozhlasovou tvorbu; jeho pořady na přehlídkách slovesné tvorby Bilance i analýzy snímků ostatních tvůrců jsou přínosem pro začínající literární redaktory a režiséry. Tomešův režijní rukopis se vyznačuje citovostí. Smysl pro zdůraznění jemných významových odstínů u něj převažuje nad přemírou zvukovosti a vnější efektností.

Z další režijní tvorby:
F. M. Dostojevskij Chudí lidé (1977), K. M. Čapek-Chod Kašpar Lén mstitel (1977), Voltaire Candide (1978), M. de Cervantes Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (1979), S. Zweig Šachová novela, K. V. Rais Kalibův zločin, H. de Balzac Ztracené iluze, J. W. Goethe Pohádka, F. M. Dostojevskij Nemilá příhoda (všechny 1979), G. Hofmann Zatopení (1981, překl. V. T.), F. Gellner Don Juan (1984), R. M. Rilke Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1985), J. Wolker Balada o námořníku (1987), M. Wander Jen živí se počítají (1987, překl. V. T), W. Hildesheimer Pod zemí (1991, překl. V. T.), E. Mörike Mozartova cesta do Prahy (1991), K. Mann Mefisto (1993), E. L. Masters Spoonriverská antologie (1994), A. Schnitzler Poručík Gustík (1997, překl. V. T.), J. W. Goethe Torquato Tasso (1999, překl. V. T.), R. Walser Hry života (2005, překl. V. T.), Novalis Nedozpívaná píseň (2007.) Knižně: překlady A. Schnitzlera, P. Altenberga, H. Hesseho, M. Wander, T. Dorsta, T. Bernharda, S. Heyma, P. Turriniho.