Vlasta Weiner: Anglický dostihový šampion nebo český novinář?
Do roku 1992 jste hlas mého dnešního hosta mohli slýchat v Českém rozhlase v Hradci Králové, pak přešel do České televize, kde v krajské redakci působí dodnes. Publikoval v desítkách časopisů a novin u nás i v cizině. Pracoval pro televizi v Německu, spolupracoval se Svobodnou Evropou v Mnichově.
Má rád dostihy. Ačkoliv Vlastimil Weiner pochází z Pardubic, žije teď v Hradci Králové a už více než 40 let informuje o tom, co se děje ve východních Čechách.
Vlastimil Weiner měl ve výběru své profese vcelku jasno už od 3. třídy základní školy. Jako malý kluk psal a fotil do novin. Volba tedy celkem jasně padla na fakultu žurnalistiky v Praze, jako specializaci si vybral rozhlasovou žurnalistiku.
Měl jste v rodině nějaký vzor, který měl k vaší dnešní profesi blízko?
Měl jsem svůj vzor. Měl jsem vzdáleného příbuzného, který se jmenoval Milan Weiner, byla to novinářská ikona 60. let, psal do Reportérů, pracoval v tehdejším Československém rozhlase, byl specialista na Čínu. Pak jsem zažíval docela zajímavé příhody na fakultě žurnalistiky. Protože to byla doba normalizace, kdy jsem studoval, všichni na mě ukazovali, že jsem potomek toho Milana Weinera, měl jsem to být já, koho komunisti vzali na tu školu, aby to vypadalo, že se nemstí na těch osmašedesátnících, protože Milan Weiner byl pak postižen tou dobou. Já jsem se k němu hrdě hlásil, protože to byl pan novinář. Byl to takový můj vzor.
Kromě práce v hradeckém rozhlase jste točil pro Prahu například Mikrofórum, Studio mladých, moderoval jste zpravodajské i jiné pořady. Co vás na tom rozhlase, když se ohlédnete za svojí kariérou, bavilo ze všeho nejvíc?
Obecně mohu říct, že žurnalistika mě pořád přitahuje tím být u toho a potkávat se spoustou strašně různých charakterů. Mě na tom fascinuje to setkávání se s lidmi, poznávání, příběhy, osudy. Kolikrát člověk ani nedýchá, když slyší ty lidské příběhy. Zrovna přicházím z jedné akce, kde se představují české veřejnosti cizí národy, představují se imigranti, uprchlíci, kteří hledají druhý domov. Poslouchal jsem tam 12letého syrského chlapce, který mi líčil ten útěk z toho Damašku, rozbombardované Sýrie. Jsou to silné příběhy. Člověk si ani nedokáže představit, že by se na místě těch lidí ocitl sám.
Vzpomínáte si ještě na okamžik, kdy jste dostal nabídku pracovat v České televizi, tehdy ještě v Československé televizi. Byl to rok 1992?
Ano, máte pravdu. Já jsem si tak počítal, skutečně je to strašné, ale v příštím roce bude „slavit“ čtvrt století práce v České televizi. Na tu nabídku si vzpomínám. Tenkrát tady kolegyně v Hradci Králové odcházela, měl jsem tam nastoupit, ale nechtěl jsem, bránil jsem se, museli mě přemlouvat, až jsem podlehl. Já jsem do té doby neměl s televizí zkušenosti, byl jsem rozhlasák a píšící novinář.
Dostal jste se díky televizní nebo rozhlasové žurnalistice do míst, kam byste jako obyčejný nenovinář nikdy nezavítal? Co se vám vybaví jako první?
Připomněla jste mi rok 1992 nebo 1993, kdy jsme natáčeli takový delší pořad v Dortmundu, kde zpíval královéhradecký sbor Boni pueri se sbormistrem Jiřím Skopalem, zpíval tam v Carmen, kde jednu z hlavních rolí měl José Carreras. My jsme s kameramanem Jindrou Zelenkou měli celou krásnou reportáž už netočenou, hotovou, ale chyběla nám jedna jediná věc, a to rozhovor s Josém Carrerasem, který byl obklopen mnoha bodyguardy, takže nebylo možné se k němu dostat. Jindra Zelenka přišel s nápadem, že vezmeme pár kluků, koupíme velkou kytku, kluci půjdou za tím Carrerasem a on se bude plížit za nimi. Skutečně to tak udělal. My jsme se k tomu Carrerasovi dostali a natočili jsme nádherný moment, kdy se Carreras setká s těmi malými sboristy.
Spolupracoval jste i s rádiem Svobodná Evropa v Mnichově, což byla asi další výborná zkušenost. Dokonce prý na jejich výslovnou žádost.
To byla pro mě velká pocta, že mě pozvali do Mnichova, nabídli mi tuto spolupráci. Tam jsem tehdy viděl Karla Kryla za mikrofonem a Yvonne Přenosilovou, Jiří Dostála, který byl hlasem Svobodné Evropy. Byla to hlavně velká pocta, měl jsem tu čet s nimi spolupracovat.
Ví se, že máte rád dostihy, že Velkou pardubickou navštěvujete pravidelně od 60. let. Málo se ale ví, že v Anglii běhá kůň, který nese jméno Vlasta Weiner. Jak se to vlastně stalo a čí to byl nápad?
Já jsem do Anglie jezdil hodně často na dostihy. Mám tam spoustu kamarádů, oni jednoho večera, kdy jsme seděli u dobré skotské whisky, říkali, že by pojmenovali podle mě koně. Já jsem si myslel, že to je už výsledek toho popíjení, tak jsem si říkal, ať to klidně udělají, vůbec jsem tomu nepřikládal důraz. Po pár týdnech jsem dostal z Anglie zprávu, že najednou začal na dostihových drahách běhat kůň Vlasta Weiner. Říkal jsem si, že to není možné, tak jsem se podíval do registru britských koní a skutečně je tam kůň Vlasta Weiner. Ocenil jsem tehdy, že moji přátelé v Anglii to mysleli vážně, vytvořili skupinu vlastníků, složili se, koupili toho koně a pojmenovali ho Vlasta Weiner. Byla to obrovská pocta, jedna z největších, které se mi dostalo.
Minule seděl na vašem místě pilot balónu David Línek a zajímalo ho udržení novinářské nezávislosti: „Když děláte třeba reportáž z ustavujícího zasedání zastupitelstva v kraji a podobně, musí být asi hodně složité, být opravdu nezávislý.“
Opáčil bych otázkou Davidu Línkovi, jak těžké je udržet správný směr za letu balónem. Jde to!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
