Vlastimil Fišar

Vlastimil Fišar - herec Vinohradského divadla v Praze - byl docela nenápadný člověk, tichý, ale jen zdánlivě nevýrazný. Naopak. Zvlášť v historii poválečného hledání moderní podoby našeho uměleckého přednesu zůstane jméno Vlastimila Fišara zapsáno velmi výrazně. (Divákům a posluchačům představil mj. básně Oldřicha Mikuláška, Josefa Hory, texty Karla Čapka a Vladislava Vančury, Obranu Sokratovu nebo Senecovy Rozpravy o lidu duševním, Jeseninovu Annu Sněginu, Starce a moře E. Hemingwaye.) Nemohl chybět na pravidelných Šrámkových Sobotkách, Neumannových Poděbradech, byl u založení Lyry pragensis.

V roce 1964 byl Vlastimil Fišar zvolen členem prezidia Mezinárodní herecké asociace, o tři roky později roce 1967 se jako první herec v historii naší země stal i prezidentem celosvětového hereckého sdružení. Když byl na konci šedesátých let za svůj nekompromisní postoj vůči okupaci potrestán vyškrtnutím z hereckých odborů, prezidium Mezinárodní herecké asociace reagovalo okamžitě. Vlastimil Fišar, herec pražského Vinohradského divadla, byl zvolen čestným prezidentem. A nebylo to tehdy jen formální gesto otevřené podpory svobodnému uměleckému životu v Československu. Čestné předsednictví mezinárodní herecké organizace bylo především oceněním osobních vlastností samotného Vlastimila Fišara, jehož jméno mělo na dlouhých dvacet let zůstat až na samém konci v titulcích televizních inscenací, ve filmu a v rozhlase. O to víc ale potkávali Vlastimila Fišara diváci po celé republice jako recitátora s jeho milovanou poezií, s textyantických filosofů, s myšlenkami spisovatele Karla Čapka. Věřil jeho ideálům demokrata a humanisty a Čapkova slova zněla v přednesu Vlastimila Fišara (mj. předsedy Společnosti bří. Čapků a autora útlé knížečky Bratři Čapkové a Slovensko) jako živé a pravdivé poselství.

Po matce Slovák, po otci Čech, měl Vlastimil Fišar jemně znějící češtinu, ale stejně tak dokázal na jevišti probudit i ty nejskrytější tóny druhého z obou rodných jazyků. Jak sám říkal: Od narodenia Čechoslovák. Měl doma nedaleko svého milovaného Vinohradského divadla velkou knihovnu, která nebyla jen krásnou bytovou kulisou... Byly v ní knížky, o kterých Vlastimil Fišar dlouho a poutavě a neskonale rád vyprávěl a zejména mladým lidem, kteří při hledání umělecké pravdy a krásy měli ve Vlastimilu Fišarovi citlivého průvodce. Když se už zdálo, že je po všem a podzim 89. roku s sebou přinesl šanci po svobodné umění bez jinotajů a meziřádkytušení - jako by si najednou těch předchozích dvacet let vybralo krutou daň z tiché a nenápadné vnitřní samoty a jako by si všechny vnitřní pochyby a bolesti našly najednou a nečekaně svůj pramen. Herec Vlastimil Fišar zemřel 11. června před deseti lety uprostřed mnoha uměleckých plánů, o kterých věděl, že už je nestačí dokončit. V posledním dopise kolegům napsal: Ani nevíte, jak zoufale bych byl šťastný, kdybych s vámi mohl pracovat naplno a pokračovat v tom, co jsme začali. Při prvním udílení cen Thálie byl na jeviště ND pozván také tehdejší předseda mezinárodní herecké asociace - neskrýval dojetí, když mluvil o člověku, kterému by chtěl upřímně stisknout ruku. Vlastimil Fišar byl tak opět mezi svými kolegy v tajemném a kouzelném, inspirativním prostředí divadla, které tak miloval a odkud - myslím si - nikdy neodešel.

"Patřím mezi ty herce, kteří světí sílu slova, byť se v posledních letech tolik preferovaly mimoslovní prostředky herecké tvorby. Slovo bude i v bludišti mikroelektroniky tím, čím kdysi byla kralická bible."