Volba prezidenta

Už před první volbou se objevovaly názory, že nejlepší by bylo sebrat parlamentu privilegium prezidentské volby a svěřit ji občanům České republiky. Po středečním trapném představení mohou tyto hlasy ještě zesílit. Pokud by hlava státu nebyla vybrána ani ve druhé volbě, pak by výzvy k přímé volbě asi naprosto převážily a parlament by se ocitl ve velmi silném tlaku, aby změnil příslušné pasáže ústavy.

Pokud by k tomu došlo, záleželo by samozřejmě na tom, jak by volba prezidenta republiky občany byla konkrétně upravena. Jedinou jistotou by bylo, že by v ní nakonec někdo musel být zvolen. Otázkou samozřejmě zůstává, kdo. Lze odhadnout, že by pravidla pro kandidaturu byla nastavena tak, aby se této volby zúčastnilo patrně o něco více kandidátů, než u volby nepřímé. Lze rovněž očekávat, že by šlo o volbu dvoukolovou, patrně obdobnou té, kterou lidé vybírají senátory.

Takže pokud by nějaký kandidát drtivě nezvítězil v kole prvním, postoupila by do druhého kola dvojice, která by získala nejvíc hlasů. No a pak by záleželo na voličích, kolik by jich bylo ochotno zúčastnit se druhého kola v případě, že by jejich favorit v prvním kole propadnul. Část lidí by asi přišla podruhé k volební urně s vědomím, že nevolí nejlepšího prezidentského kandidáta, ale pouze menší zlo.

Ze zkušenosti ze senátních voleb lze odhadnout, že značné části voličů by negativní volba nestála za to a druhého kola by se nezúčastnili, takže by mohla být vybrána nová hlava státu, která by se těšila třeba pouze třetinové podpoře mezi veřejností. Navíc by mohlo jít o člověka, který by těžko hledal společnou řeč s většinou politické scény a protože český prezident není pouhým kladečem věnců, mohl by klidně fungování české politické scény na dlouhý čas ochromit. Nesmí se zapomínat na to, že prezidentský mandát trvá pět let a prezidenta lze odvolat pouze kvůli velezradě.

Dalším momentem, na který by se při úvahách o přímé volbě prezidenta nemělo zapomínat, je manipulace sdělovacích prostředků veřejným míněním. Stačí připomenout kampaň, která předcházela drtivému vítězství Vladimíra Železného v senátních volbách na Znojemsku nebo jeden starší americký film Byl jsem přitom, kde se s přispěním sdělovacích prostředků málem stal prezidentem mentálně zaostalý zahradník. Tolik tedy možná úskalí na první pohled výhodné přímé volby prezidenta republiky.

Proti ní stojí současný způsob, upravený ústavou. Ten je nastaven tak, aby hlavou státu byl člověk, který je přijatelný pro většinu parlamentních stran. Nutí je tedy k dohodě na osobnosti, která by českou politickou scénu spíše stmelovala než rozdělovala. Takže první neúspěšná volba nástupce Václava Havla nastavila částečně českým politikům zrcadlo, že toho nejsou momentálně schopni. Alespoň ti, kteří propadli iluzi, že vládní koalice nemusí mít společného kandidáta a přesto prosadí na Hrad Petra Pitharta.

Neúspěch v první volbě není tudíž chybou špatného systému, ale lidí, kteří se v něm pohybují. Někteří v něm zatím umí velmi dobře chodit, proto první volbu nekompromisně směřovali k rychlému a neúspěšnému konci. Jedni kvůli vidině Zemanových šancí ve volbě druhé. Jiným zase nezvolení nového prezidenta nevadilo kvůli případnému Klausovu úspěchu při volbě přímé. Přitom ústava nenutí parlament, aby se proměnil v hlasovací mašinu a házel do urny lístky s prezidentskými kandidáty v rychlém sledu jednotlivých kol.

Mezi nimi totiž může být až dvoutýdenní přestávka, tedy dostatečný prostor na vyjednávání. A že je o čem, o tom svědčí pravomoci prezidenta při obsazování důležitých postů, jakými jsou Ústavní soud, Centrální banka nebo Nejvyšší kontrolní úřad. Právě v této rovině by se mohla kompenzovat případná náklonnost budoucího prezidenta k určité politické straně. Při současném rozložení sil v parlamentu je pak vrcholem cynismu tvrzení, že bez dohody s komunisty novou hlavu státu nelze zvolit. V senátu jsou tři a ve sněmovně je jich jednačtyřicet.

Tedy i bez nich lze pohodlně sestavit většinu už pro první kolo prezidentské volby. O těch dalších ani nemluvě. Krátkozraké politikaření však některým politikům zastiňuje rozhled, aby byli schopni přemýšlet alespoň o několik měsíců dopředu a zbytečně se nezaplétali do pochybných politických obchodů, které je mohou stáhnout do propadliště dějin. Možná, že by jim v rozumnějším uvažování přece jenom pomohla změna ústavy.

Ne však směrem od nepřímé k přímé volbě prezidenta, ale například tím, že by po nezvládnutí tří prezidentských voleb hrozilo rozpuštění sněmovny a senát by v následujících prezidentských volbách mohl vybírat hlavu státu pouze v první volbě.