Volby v Německu mohou ovlivnit i dění v Evropské unii
Ještě loni na podzim se akce velké unijní trojky občas vykládala jako důkaz, že když jde o velké věci, tak na menší hráče zbydou jen malé úlohy. Tehdy se ministři zahraničí Británie, Francie a Německa vypravili do Teheránu, aby tamní vládu přesvědčili, že je užitečné vzdát se jaderného programu zavánějícího vývojem atomové bomby. Mělo to vypadat jako ukázka efektivnosti evropské unijní diplomacie. Stejně tak se to ale dalo použít jako důkaz, že o evropskou unijní diplomacii v pravém slova smyslu nešlo - jinak by totiž pánové Straw, de Villepin a Fischer vzali sebou do letadla také Javiera Solanu, který má v Bruselu na starosti politiku pětadvacítky navenek.
Bez ohledu na to, že dodnes žádná dohoda s Íránem na stole neleží, tak platí, že výše zmíněná zdánlivě protikladná tvrzení se paradoxně doplňují. Je sice pravda, že absence pana Solany zpochybňuje jeho význam a autoritu, samozřejmě za ironické podmínky, že tuto autoritu nějak zpochybnit lze. Stejně tak ale nelze popřít, že dokud se do společné akce za Evropskou unii nepustí Británie, Francie a Německo, tak je zbytečné o společné akci Evropské unie mluvit.
Svrchu uvedený teheránský případ demonstruje, jak mnoho dynamika, anebo naopak stagnace pětadvacítky závisí na postojích velkých hráčů. V jejím vnitřním životě to bylo letos vidět na červnovém sporu o chystaný rozpočet na příští léta. Jistě, žádná z předešlých diskusí na podobné téma se bez blokád a zvyšování sázek neobešla. Tentokrát se ale zdá, že velcí evropští hráči jsou ochromeni a v takovém stavu s nimi nepohnou ani tak zkušení vyjednavači, jako byl červnu lucemburský premiér Jean-Claude Juncker.
Za potížemi v zahraniční politice často stojí domácí trable. O malé akceschopnosti dvou ze tří velkých evropských hráčů to letos platí v plné míře. Francouzský prezident Jacques Chirac po prohraném květnovém referendu o evropské ústavní smlouvě vypadá, jakoby se ocitl v politickém kómatu, a jeho aktuální zdravotní potíže tento dojem ještě umocňují. Protože do termínu příštích prezidentských a parlamentních voleb zbývá rok a tři čtvrtě, francouzskou politickou scénu na pravici i na levici ovládly kalkulace, kdo usedne na Chirakovo místo. V takovém ovzduší se nedá příliš čekat, že by z Paříže vzešel impuls, který by rozhýbal nynější strnulost Evropské unie.Když se své příležitosti dosud nechopil britský premiér Tony Blair, tak zbývá poohlédnout se, zda by nemohl vypomoci třetí z velké trojice, Německo.
Spolková republika má ke splnění tohoto úkolu důležité předpoklady. Volby v neděli mají určit, kdo se ujme vlády v Berlíně, a největší šance se dávají vůdkyni opozice Angele Merkelové. Jedna věc jsou ale předpoklady a druhá vyhlídky, zda tyto předpoklady budou splněny. Vyhrát volby je totiž jedna věc a druhou věcí je, jak vítěz se svou výhrou naloží. V případě dnešního Německa to znamená, že velice bude záležet na tom, koho paní Merkelová vezme do vládní koalice. A nebude to ona, ale voliči, kdo o tom rozhodnou.
Velká koalice křesťanských a sociálních demokratů by byla manželstvím ne z rozumu, ale z nouze. Pro Evropskou unii, stejně jako pro Spolkovou republiku samotnou, by bylo užitečnější, kdyby v Berlíně zavládlo spojenectví s vyhraněnějším, a to především více k reformám otevřenějším kursem. Kdyby Tony Blair v čele Británie našel na kontinentu a zvláště v Německu spřízněnou duši, byla by naděje, že se Evropská unie vymaní ze své šířící se zatuhlosti.
Vyrovnanost volebního souboje ve Spolkové republice dává tušit, že vyhlídky na vítězství dnešních opozičních stran jsou stejně dobré jako součet sil levice a zelených. I před třemi lety rozhodovalo až sečtení posledních hlasů. Letos v září to bude možná ještě dramatičtější, protože v drážďanském volebním obvodě se bude hlasovat s dvoutýdenním zpožděním. Minule nakonec rozhodl rozdíl šesti tisíc hlasů. V Drážďanech bude mezi dnešní vládou a opozicí vybírat přes dvě stě tisíc voličů. Na myšlenku, že by v kancléřském úřadě poprvé usedla žena navíc původem z bývalé NDR si Němci už zvykli. Bude ale historickým paradoxem, že o osudu příští německé vlády a nepřímo i o změnách v Evropské unii mohou rozhodnout nálady lidí z regionu, kterému se za komunistických časů pro nedostupnost signálu západních televizí říkalo "údolí ignorantů".
