Vydírání státu
Celá kyanidová aféra,( pokud o ní už můžeme skutečně mluvit v minulém čase, což pokud se obviněný muž nedozná, není jisté), měla rysy nějakého seriálového krimi, jejichž věrohodnost bývá často jen útržkovitá. Ale, jak víme, na druhé straně pak realita leckdy fantazii televizních tvůrců dost daleko předčí.
Podle svědků mělo filmový styl zadržení podezřelého, na kterého se, před očima hrajících si dětí v pyšelské ulici, vyřítili z několika aut policisté, byť jen v civilu. A tichou dramatičnost měl i počátek případu. Tedy telefonáty policistům obsahující výhrůžku a požadavek na tři sta milionů. Výmluvně nastrčené ampulky s kyanidem, i na první pohled důmyslně vymyšlený způsob předávání výkupného.
Vyděrač si chtěl brát bankovní karty z deníku metro, následně volat policii pro PIN a kartou pak den co den vybírat sto tisíc korun. Muži zákona by jen těžko uhlídali ve dne v noci všechny bankomaty v zemi, kterých by mohl být výběr učiněn. Jak známo, policie ale vyděrači sdělila, že jde o technicky neproveditelnou operaci. Nebylo prý možné v krátké lhůtě nechat vyrobit dostatečný počet požadovaných bankovních karet. Neznámý se pak na několik dní odmlčel, ale znovu se ozval dopisem ve čtvrtek dvacátého druhého května, ve kterém měl znovu hrozit. A seriálová byla především samotná podstata věci.
Hrozba otráveného jídla v nemocničních zařízeních. To všech jen pár dní poté, co jiný vyděrač, tentokrát vyhrožující výbuchy, zalarmoval policejní složky na Olomoucku. Ty dokonce podle přání doposud neznámého, pohodily v určeném lese balíky s penězi, ale nikdo si je nevyzvedl a nic do povětří přesto doposud nevyletělo.
Jak už jsme řekli, zatím nevíme zda policie v pátek dopadla v Pyšelích u Prahy toho pravého, i když její představitelé, i sám ministr vnitra, hovoří o dostatečných důkazech proti obviněnému. V jeho domě se údajně našli ampulky s roztokem, který by mohl být skutečně kyanidem a muž také nějaký čas pracoval v nemocnici u Apolináře. A právě tam přece vyděrač jednu ampulku umístil, aby ukázal, že nejde o plané řeči.
Pokud padl do policejní sítě ten pravý, pak je to výborná zpráva a případy ještě budou opakovat. Čím včasnější ovšem budou zásahy policistů, tím se pravděpodobnost dalších pokusů logicky snižuje. Že vyděrači nemohou počítat s jakoukoli sympatií veřejnosti, která někdy gentlemanským lupičům pracujícím bez násilí, straní, jak známe například ze známé britské vlakové loupeže z šedesátých let, je jasné.
Výhrůžky bombovými útoky v centru velkého města a otrávením jídla v nemocnicích, a to dokonce i v porodnici, je přece jasně zavrženíhodné. K čemuž by případně měl přihlížet i soud. Nevíme ovšem, zda pachatelé obou nedávných kauz by šli až do krajnosti. Zda by nezůstalo jen u výhrůžek. Dalo by se to předpokládat u olomouckého případu. Na nic se neohlížející brutální zločinec anebo extrémní psychopat by přece už asi dávno udeřil a požadavky následně ještě zvýšil.
Můžeme jen doufat, že místo toho se definitivně odmlčel a že tedy šlo jen o kohosi, kdo rozehrál velikou hru a obezřele z ní pak vycouval. Na podstatě činu to ovšem nic nemění. I kdyby v pyšelském případě policie trefila do černého a povedlo se by jí totéž také u bombového útočníka, nemělo by to ale nikoho ukolébat. Stejně jako to, že podobným násilím zatím u nás nevyhrožují teroristé jaksi idealističtí, kterým nejde o bezpečně vyzvednuté stovky milionů pro vlastní potřebu, ale o požadavky politické. Čili o peníze na provoz nějaké bojové organizace.
Toho se sice, na první pohled, nemusíme obávat, protože žádný z domácích problémů nemá v sobě ani zlomek nenávisti vedoucí k permanentní válce, jakou vede část irských republikánů nebo někteří Baskové. Ale na samém počátku devadesátých let jsme ovšem zažili menší teroristické pokusy. Pokud si vzpomínáte na výbuchy na Staroměstském náměstí a u jedné pražské vodní nádrže. Tehdy si například leckdo myslel, zda zatím nejsou bývalí estébáci, snažící se, ovšem dost amatérsky, v zárodku destabilizovat rodící se demokracii.
Brzy na to pak přišel i zřejmě politický atentát, naštěstí nedokonaný vražedný útok, na tehdejšího předsedu Komunistické strany, jíž se tento přechodný šéf, jinak filmový režisér Jiří Svoboda, pokoušel vyvést ze stalinistických tradic. A konec konců této marné činnosti zakrátko zanechal.
Tyto případy ovšem zřejmě nemají nic s bombovým a kyanidovým vydíráním dnešních dnů. Vyjma hrozby veřejným násilím. A nic také neukazuje, že by jacíkoliv političtí extrémisté v České republice hodlali užívat podobné prostředky. A kdyby pak o nich, přece jen, blouznivě snili, potom by je od toho mělo odvrátit ráno a účinné konání policie, jakého jsme patrně právě svědky.
Ještě jednou tedy, našla-li v pátek policie nepochybného pachatele v pyšelském domě, je to vítězství pro nás pro všechny. A policisty objektivně pochvalme. I když nás zrovna v kapse pálí doklad o, podle nás nespravedlivé pokutě za parkování, které nám vystavili jejich kolegové z úplně jiného útvaru.