Výhledy Pákistánu po atentátu na B.Bhuttovou

Její smrt nevykolejila jen Pákistán, kde rozhněvaní a zarmoucení stoupenci Bhuttové napadají symboly státní moci - té moci, která selhala při ochraně jejich idolu. Vražda rozkolísala celý region. Dala novou sebedůvěru fanatikům, kteří v této části světa i s pomocí sebevražedných atentátníků bojují proti nenáviděnému Západu a jeho spojencům - k nimž Bénazír Bhuttová nepochybně patřila. Nejen pákistánští, ale i afghánští a indičtí politici se teď musejí ptát, kdo má být novým cílem radikálů povzbuzených úspěšným atentátem na Bhuttovou.

Nebýt smrti Bhuttové, směřoval by Pákistán v relativním poklidu k volbám naplánovaným na 8. ledna. Ty by patrně vyhrála Bhuttová. Čekalo se, že bude premiérkou a bude vládnout v tandemu s prezidentem Parvízem Mušarafem, dalším prozápadním pákistánským politikem. Spoluvláda těch dvou by nebyla idylická, byli to rivalové a neměli se v lásce, ale fungují i jiná manželství z rozumu - a pokud by svazek Bhuttová-Mušaraf nějakou dobu vydržel, mohl by Pákistán účinněji než dosud pomáhat Západu v boji proti muslimským radikálům a teroristům. Účinněji proto, že takový režim by byl mnohem pevnější než režim dosavadní. Mušaraf, který se k moci dostal před osmi lety vojenským převratem, si totiž postupně odcizil většinu Pákistánců včetně potenciálních spojenců jako střední vrstvy či právnického stavu. V posledních letech odčerpávala většinu jeho energie a vynalézavosti pouhá snaha udržet se v prezidentském křesle. Kdyby spojil síly s Bhuttovou jakožto čerstvým vítězem voleb, posílilo by to legitimitu jeho postavení.

Problémy, které by Bhuttová jako premiérka musela řešit, jsou četné a velmi komplikované. Nejde pouze o boj proti extremistům, který, jak se právě v jejím případě potvrdilo, je obtížný a nebezpečný, či pouze o to, aby pákistánské jaderné zbraně nepadly do nepovolaných rukou.

Pro Pákistán jsou typické velké rozdíly mezi bohatými a chudými - a je znakem politického nadání Bhuttové, že ačkoli sama patřila mezi velké boháče, dokázala v chudých Pákistáncích vzbudit pocit, že je jednou z nich a dobře zná jejich starosti. Propast mezi majetnými a nemajetnými nedokázal podstatně zúžit žádný z dosavadních vládců Pákistánu - včetně samotné Bhuttové a generálů, kteří několikrát podlehli nutkání předvést civilistům, jakže se má správně spravovat stát.

Generálové a jejich tradičně velké slovo v pákistánské politice je další oříšek, který by na Bhuttovou čekal. Pákistán je demokracií, ale zvláštního druhu: pokud zdejší politik hodlá rozkazovat vojákům, jak se to děje v ostatních demokraciích, riskuje osud otce paní Bhuttové, expremiéra Zulfikara Alího Bhutta, kterého svrhl a nechal pověsit generál Zijául Hak.

Pákistán je také zemí ostrých náboženských vášní. Většinoví sunnité si oškliví menšinové šíity, a ti jim oplácejí stejnou mincí. Tu a tam tato animozita přeroste v násilnosti. Pak umírají lidé a hoří mešity. Občas ale také hoří křesťanské chrámy. V zemi je několik organizací s radikálně islamistickým programem, jimž muslimský Pákistán připadá stále ještě málo muslimský. K čistě pákistánským spolkům tohoto typu - které se, bohužel, mohou pyšnit početnou základnou - se pojí Al-Káida a Tálibán, které se etablovaly právě v Pákistánu.

Vládnout Pákistánu znamená zvládat špatně zvladatelné odstředivé tendence. Před šedesáti lety se v něm spojila ta indická území, v nichž převládali muslimové - ale je to dost podivný slepenec. Kašmířané ze severovýchodu mají krom víry málo společného se Sindhijci z jihu. K svému státu jsou loajální Paňdžábci z východu, ale mezi jejich západními protipóly, Balúči, kteří jsou silně ovlivněni perskou kulturou, sílí touha po nezávislosti. A na severozápadě země, který kdysi odtrhli od Afghánistánu britští kolonizátoři a kde Tálibán a Al-Káida našly nový domov, váží i dnes slovo kmenového stařešiny více než přání pákistánského premiéra či prezidenta.

Dokázala by si paní Bhuttová s těmito problémy poradit nyní, když předtím se jí za jejího dvojího premiérství nijak zvlášť nedařilo?

To je otázka, která už zůstane nezodpovězena. Politiku opustila paní Bhuttová ne jako nanovo neúspěšná premiérka, ale jako mučednice. Z obrazu mučednice těžila v osmiletém dobrovolném exilu, v němž se vyhýbala obviněním z korupce, z obrazu svého otce jakožto oběšeného mučedníka čerpala ideový kapitál do začátků své vlastní politické dráhy. Kruh se tedy uzavřel. Ale je velmi smutné, za jakých okolností.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .