Vyhlídky debaty o unijním rozpočtu

Poprázdninové návraty politiků pětadvaceti zemí se táhnou tak, že pravidelný říjnový summit mívá tradičně neformální charakter, a proto z něj málokdy vzejde závažnější rozhodnutí. Dobře počítáno, na důkladnější práci tak zemi předsedající v druhé půli roku zbudou týdny od konce října do poloviny prosince, kdy se schází další pravidelná vrcholná schůzka.

Umět vypočítat nepříznivé okolnosti se hodí v každém povolání, v tom ohledu nejsou ani politici žádnou výjimkou. Stejně tak ale platí, že jsou situace, kdy jsou i sebelepší výmluvy málo platné. Tato zkušenost nejspíše čeká Británii, která předsedá Evropské unii v druhém pololetí letošního roku. Její premiér Tony Blair na sebe upozornil již na červnovém summitu, kdy jeho spor s francouzským prezidentem Jacquesem Chirakem zablokoval cestu k dohodě o unijním rozpočtu na léta 2007 až 2013. Tehdy jednání pětadvacítky předsedali Lucemburčané, takže kus odpovědnosti za nedohodu padl i na ně. Nyní je Británie v dvojnásob nevýhodné pozici, protože se od ní čeká, že jako předsedající bude uhlazovat cestu ke kompromisu a zároveň má ve hře důležitý národní zájem.

Dva tradiční evropští rivalové se do sebe nepustili poprvé. Už před dvaceti lety při zasedání tehdy Evropského hospodářského společenství létaly přes stůl urážky a napětí se dalo krájet. Už tehdy se na jedné straně argumentovalo, že většina evropských dotací pro zemědělce putuje k zemědělcům francouzským. A už tehdy Británie bouřila, že tato situace si vyžaduje ráznou nápravu. Na větu premiérky Margaret Thatcherové "Chci své peníze zpátky" se bude vzpomínat ještě dlouho.

Londýn prosadil svou hlavně proto, že britská ekonomika, které "železná lady" teprve začala ordinovat svou ozdravnou kúru, ještě skomírala a struktura ostrovní produkce byla navíc taková, že subvencí z Bruselu přes kanál La Manche proudilo méně, než opačně. Tak se zrodil britský "rabat" čili sleva z příspěvku do společné pokladny. Pro pořádek nutno dodat, že na tuto slevu se skládají ostatní, Francie dokonce zhruba jednou třetinou. Problémy dnešních unijních počtů vyplývají z toho, že někdejší počty dnes už tak docela neplatí. Francouzští zemědělci sice nadále ukrajují z agrárních subvencí největší díl, ale Británie už několik let představuje vzor ekonomického zdraví. Mechanika rabatu, který si před lety vydobyla, vede v závislosti na celkovém růstu evropského rozpočtu k tomu, že peněz, které putují z Bruselu zpět do Londýna, je čím dál tím více. A protože se loni patnáctka zvětšila na pětadvacítku, hrozí, že v letech 2007 až 2013 ještě naskočí.

Britský rabat se proto letos v červnu stal terčem francouzského útoku. Chirac tvrdil, že Tony Blair musí v zájmu dohody ze své slevy slevit. Britský premiér se hájil, že i když dostává hodně zpátky, tak do Bruselu počítáno "čistá ruka" přijde z Londýna mnohem více než z Paříže, že je ale ochoten britský rabat vyměnit za peníze pro francouzské zemědělce. Obchod, ve kterém si obě strany vzájemně nabízely to, o co druhá nestála, nedopadl dobře.

Stěžovat si, že cesta k dohodě o společných penězích je nyní samé kamení, by nemuselo mít příliš smyslu, vždyť i dříve se handrkovalo do poslední chvíle. Jenže letošní okolnosti jsou zvláštní tím, že Británie má jako předsedající hledat dohodu a zároveň chce uhájit co nejvíce ze své slevy. Ne proto, že by jednotlivé miliardy eur, které jsou ve hře, rozhodovaly o rovnováze rozpočtu Spojeného království, ale proto, že žádný premiér vlády Jejího Veličenstva kvůli těmto miliardám neriskuje kariéru. Jedno by ale mohl zkusit: seškrtat návrh rozpočtu tak, že by byla menší i britská sleva. Radost by jistě měly v unii všechny země, které se považují za čisté plátce. Jestli se má škrtat, tak se by mělo i méně rozdávat. Nováčci v unii by měli špicovat uši a připomenout nahlas své zájmy.