Vyhlídky velké koalice v Německu

Jisté ale je, že vládní prohlášení, o jehož obsahu se dohadovali zástupci unionistických stran a sociálních demokratů několik týdnů, velkou programovou odvahou nevyniká.

Jistě, politické kompromisy jsou u koaličních vlád nezbytné, ale v případě velkých koalic za velkými kompromisy nejčastěji stojí malé politické obchody. Z nich se rodí stěží pochopitelné paradoxy. Takto němečtí sociální demokraté prosadili daň pro ty, co mají největší příjmy, výměnou za souhlas se zvýšením daně z přidané hodnoty. Daň pro nejbohatší přitom neprosadil za sedm let své vlády sociálně demokratický kancléř Gerhard Schröder a zároveň je jasné, že vyšší daň z jakéhokoli nákupu pocítí každý bez ohledu na výši příjmu.

Ze vzájemných programových ústupků se skládá největší paradox příští německé vlády. Stav státních financí ji nutí šetřit, ale výše nezaměstnanosti ji ponouká, aby hledala peníze na rozvojové a podpůrné programy, kde se dá. Důvodem, proč je vládní prohlášení přehlídkou opatrnosti, není jen vzájemná ostražitost koaličních partnerů. Protože do opozice se dostaly malé strany, tak šéfové těch velkých, kteří nyní uzavřeli manželství z rozumu, se v příštích volbách střetnou o to, kdo povede až tu další vládu. Proto se už předem mluví o vládě ohraničených konfliktů.

Skryté či otevřené spory jsou nevyhnutelné, ale otevřený rozkol je vyloučen. Kdyby společná vláda unionistů a sociálních demokratů padla do několika měsíců a němečtí voliči museli opět předčasně k volebním urnám, tak by největší škody utrpěly strany, které by vládní krizi vyvolaly.

Znamenají tedy politické propočty stran, které se za desítky let existence Spolkové republiky několikrát vystřídaly u moci, že hubené programové vládní prohlášení je jen výrazem politické rutiny a že na obzoru není známka změny? Stačí se podívat na šéfy obou vládních stran, aby bylo jasné, že něco se děje.

Do čela křesťanských demokratů se prosadila Angela Merkelová, a to je novinka nejen proto, že se stane historicky první kancléřkou Spolkové republiky. Stane se jí příští týden zástupkyně strany, která sice ve vedení vždy měla ženy, ale nebylo tajemstvím, že při vší úctě jsou tam spíše pro forma. Angela Merkelová osvědčila tvrdošíjnost nejen proto, že se prosadila v takovémto spolku, ale navíc se tam prosadila jako politička pocházející z bývalé NDR. Předsedou sociálních demokratů se nyní stává Mathiass Platzeck, který zaujal nejen proto, že jako braniborský premiér má vlastní zkušenosti s fungováním velké koalice. Dvě největší německé strany vedou nyní dva bývalí východní Němci, což je změna, kterou by si ještě před nedávnem ještě málokdo dokázal představit.

Další významnou změnou je generační posun. Oba noví předsedové mají jednapadesát let, takže mají jiné životní zkušenosti než například zmíněný pětašedesátiletý Franz Müntefering. Za Angelou Merkelovou i za Mathiassem Platzeckem se přitom profilují další mladší politici, vždyť zbrusu nový generální tajemník sociálních demokratů Hubertus Heil sotva oslavil třiatřicáté narozeniny. A protože v čele německých liberálů je čtyřiačtyřicetiletý Guido Westerwelle, tak kategorii dinosaurů reprezentují jen postkomunisté Lothar Bisky, Gregor Gysi a k nim se připojivší odpadlík od sociálních demokratů Oskar Lafontaine.

Co tedy znamená malá programová odvaha příští německé vlády a rýsující se generační výměna mezi německými politiky? Pro tuto chvíli se německá ekonomika a německé rozpočtové hospodaření převratných reforem nedočkají. Jestli skromné opravné pokusy nezaberou, bude příště koňská kúra s ohledem na německé státní finance nevyhnutelná. Potom se ukáže, zda nastupující mladší generace politiků a političek využila nynější mezidobí, anebo zda svou šanci promarnila dříve, než ji mohla plně využít.