Vylučování poslanců
Bývalý sociálnědemokratický poslanec Miloš Melčák hlasoval v lednu pro trojkoaliční vládu Mirka Topolánka. Ústřední výkonný výbor ČSSD ho za to v sobotu vyloučil ze svých řad a Jiří Paroubek spolu s šéfem komunistů Vojtěchem Filipem začali hovořit o tom, že by se po vzoru první republiky měl prosadit zákon, který by předepsal každému poslanci po podobném kroku složení svého mandátu. Jinými slovy by se poslanec stal rukojmím politických stran. Riziko přeběhlictví by sice bylo omezeno zákonem, ale tím by pochopitelně byla omezena i svoboda každého poslance.
Něco takového je v dnešním demokratickém systému nemyslitelné. Jak to s tímto zákonem bylo za první republiky? Jeden ze zákonů, který byl přijat 29. února 1920 společně s první ústavou Československa, zřídil tzv. Volební soud. Jeho zřízení se tenkrát zdůvodňovalo hlavně tím, aby při případných námitkách tento orgán mohl promptně potvrzovat platnost voleb do Národního shromáždění a okresních zastupitelstev, kterým se tenkrát říkalo župy. Současně s tímto zákonem byl přijat právě i tzv. župní zákon, který zaváděl nové rozdělení republiky. Z dikce, s kterou se Volební soud zřizoval, vyplývá, že zřejmě i tehdy měla exekutiva strach ze soudních průtahů, a proto zavedla tuto instituci. Soud měl rovněž za úkol rozhodovat o ztrátě mandátu v případě rozchodu poslance s politickou stranou.
Jenže právě v tento moment nastal problém: tehdejší ústava zaprvé politickou stranu jako politický subjekt ještě neznala, hovořila jen o volebních skupinách, a naopak se původně snažila zamezit tomu, aby poslanec nemohl být při svém rozhodování omezován politickou stranou. Jak připomněl v Radoožurnálu Petr Nováček, Ferdinand Peroutka hovořil v této souvislosti o tom, že ústava zůstala ušlechtile nejasná. Dodatečně byl později do zákona vsunut dodatek, v němž stálo, že mandátu může být zbaven jen ten, kdo se rozejde se stranou z důvodů nízkých a nečestných.
Ve skutečnosti praxe byla mnohem horší: Poslanec musel uložit u předsedy strany před zařazením na kandidátku papír, v němž podpisem stvrzoval, že pro neposlušnost odstoupuje. Strana pak na bianko podepsaný list jen doplnila datum. Taková praxe už tehdy byla dle odborníků protizákonná a protiústavní. Jenže složení Volebního soudu bylo v rukou politických stran, a tudíž jim plně vycházelo vstříc. Kromě předsedy nejvyššího správního soudu v něm totiž zasedalo dvanáct přísedících volených právě Poslanecku sněmovnou, takže strany si tam dosadily své lidi, jako to teď známe třeba z různých mediálních rad. Dnes, kdy součástí ústavy je i Listina práv a svobod je něco podobného zcela nemyslitelné: lidská svoboda je zcela nedotknutelná a patří mezi základní práva, o nichž nelze diskutovat.
Profesor Vojtěch Cepl to říká ještě důrazněji: " Princip vázaného mandátu již nikde na světě neexistuje. Takový mandát vyplýval z minulých principů avangardy, podle kterých členové minority se musí podřídit názoru většiny. Předpokladem skutečné demokracie je naopak to, že demokratické principy platí bez výhrad i uvnitř politických stran. Jinak nejde o politickou stranu, ale nějaký typ paramilitaristické organizace. Něco takového do ústavního pořádku našeho typu, jak o tom hovořil Jiří Paroubek, zásadně nepatří. To by vytvářelo demokracii nižšího řádu a nás by to diskvalifikovalo."
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
