Vymahači dluhů
Vymáhání dluhů je disciplínou, která má mnoho tváří, přičemž do většiny těch tváří nevidíme. Například když věřitel, který nemá čas podstoupit zdlouhavou proceduru u soudu, najme drsňáky, kteří se nerozpakují dlužníkovi nabídnout řešení, které nelze odmítnout.
Anebo když se objeví podnikatel, který projeví zájem o dluh politické strany a usiluje ho odkoupit od věřitelské banky se záměrem dotyčnou stranu zničit. Anebo když vláda vymáhání státního dluhu svěří firmě, která nesídlí na své adrese a nedisponuje telefonem, pouze se odněkud vynořují její prohlášení, že není napojena na teroristy. Tajemný svět vymahačů dluhů budí větší zvědavost než samotné dluhy. Dluhů by ostatně jistě ubylo, kdyby vymahači zveřejnili své know-how. To ale v jejich zájmu není, a tak nezbývá než pátrat, anebo se domýšlet. Jak dluhy vymáhají gangsteři, známe z filmů. Zlomí ruku, unesou dítě, pokud tedy dlužník není rychlejší a nenajme zabijáka na svého věřitele.
V zákulisním politickém boji lidská krev neteče, v případě ODA hrozilo, že vykrvácejí stranické pokladny koaličních partnerů. To ovšem nebylo v zájmu soukromé banky, proto ten čtyřkoaliční happy-end. A firma Falcon Capital? Vznikla řádně za účelem transakce, která zřejmě spíše než s námi, coby věřiteli, má co do činění s Ruskem, coby dlužníkem. Ruský novinář, kterého zatím máme možnost vidět v televizi naživu, soudí, že odměnu nezískaji ti lidé bez adresy a telefonu, ale jejich prostřednictvím vykutálení prominenti blízcí ruské vládě. To je podstatné, nikoli pavouk organizací vedoucí údajně k Ládinovi. Zjednodušeně řečeno - naše vláda si od Rusů nechala poradit vymahače dluhu, který vedle našich dvaceti miliard vymůže pro někoho v Rusku tučnou provizi. Je-li tomu tak, není to náš byznys. Ale je to i naše ostuda.
