Výročí 2010: Petr Iljič Čajkovskij (170 let)
„Nejkrásnější okamžiky mého života jsou ty, když vidím, že má hudba zapadá do hloubi srdce toho, koho mám rád a jehož soucítění je mi dražší než sláva a úspěch v davu posluchačů,“ napsal jednou v dopise Petr Iljič Čajkovskij (7. 5. 1840 – 6. 11. 1893). Přesto ale zažíval po většinu života spíše to druhé – popularitu, kterou mu přinesly koncertní cesty po Evropě a zámoří.
Naproti tomu v osobním životě moc štěstí neměl. Nejdelší a nejharmoničtější vztah s bohatou mecenáškou, hraběnkou Naděždou Filaretovnou von Meck, nepřekročil stránky dopisů, které si vyměňovali, osobně se nikdy nesetkali. A všechny ostatní vztahy se ženami skončily katastrofálně. Skutečně zamilovaný byl Čajkovskij vždy poněkud mimo konvence – do mladých mužů. Musel to ale úzkostlivě tajit, protože by mu v Rusku druhé poloviny 19. století hrozila nejen ostuda, ale i přísný trest. Naděždě von Meck o tom psal: „Tážete se, znám-li neplatonickou lásku. Ano i ne. Položíte-li otázku trochu jinak, tj. zeptáte-li se, zda jsem prožil v lásce úplné štěstí, musím odpovědět: ne, ne a ne... Ostatně v mé hudbě se dá, myslím, tato odpověď najít. Jestliže se mě zeptáte, uvědomuji-li si veškerou velikost a intenzitu tohoto citu, odpovím vám ano. Nejednou jsem se snažil hudbou vyjádřit trýzeň a zároveň blaho lásky.“
Téměř románový příběh jeho života, který začal roku 1840 ve městě Votkinsk na Urale, skončil roku 1893 v Moskvě. Čajkovskij se napil infikované vody z Něvy a stal se obětí všudypřítomné epidemie cholery. Nicméně jeho skladby dodnes patří k nejhranějším a najde se asi málokdo, kdo by nikdy neslyšel o klavírním koncertě b moll, opeře Evžen Oněgin, baletech Louskáček a Labutí jezero nebo o Čajkovského symfonických skladbách.
