Výsledky voleb v Zimbabwe a Mugabe

Stejně neuvěřitelně vysoká je míra inflace: přes 100 tisíc procent. Přitom ještě před rokem to bylo v uvozovkách "necelých" 2000 procent. Před rokem se za částku, za kterou se před osmnácti lety koupil v hlavním městě Harare čtyřpokojový apartmán s bazénem, dala ještě pořídit aspoň jedna cihla. Nyní, díky meziročnímu raketovému inflačnímu nárůstu, by Zimbabwan za stejné peníze pořídil leda tak cihlový zlomek.

V Zimbabwe, někdejší obilnici Afriky, se nedostává i základních potravin. A jsou-li k mání, bývají pro některé Zimbabwany finančně nedostupné. Tihle lidé chodí paběrkovat na smetiště.

Kdo za to může? Osmadvacet let, od dosažení nezávislosti, vedl Zimbabwe Robert Mugabe. Bez něj by zemi bylo lépe, a to neplatí pouze pro ekonomiku, kterou zničily Mugabeho znárodňovací a vyvlastňovací experimenty. Platí to i pro politiku. Zimbabwe prezidenta Mugabeho je autoritářským státem se silnými totalitními prvky. Opozice tam rozhodně nemá na růžích ustláno: její příslušníci jsou brutálně biti a zavíráni. Ale právě v těchto hodinách se rozhoduje, zda z toho všeho nebude záhy už jen minulost. O víkendu byly v Zimbabwe volby, a ty by se mohly stát počátkem Mugabeho konce.

V sobotu zřejmě Mugabe prohrál. Nasvědčuje tomu okolnost, že ani dnes odpoledne, čtyři dny po zavření volebních místností, nebyly k dispozici byť jen předběžné volební výsledky. K čemu by byly tyto okolky, kdyby Mugabe další dva zájemce porazil? Anebo kdyby prohrál tak malým rozdílem, že by se to ještě dalo zatušovat?

Samozřejmě: může se stát, že vláda nakonec zmanipuluje jak výsledky víkendových voleb, tak případně i druhé volební kolo, které by se mohlo konat do tří neděl. Je téměř jisté, že podobně "přikrášlila" i výsledky voleb předpoledních. Co by ale znamenalo dnes? Že má prezident Mugabe před sebou další nerušené volební období? Nebo by se přece jen měl něčeho bát? Kdo má v rukou jeho osud?

Mugabeho největším nepřítelem je zimbabwská ekonomika. Kdyby zůstal u moci, určitě by se ji pokusil vylepšit, ale minulé neúspěchy napovídají, že se mu to téměř jistě nepovede. Horšící se životní podmínky by nutně rozšiřovaly řady nespokojenců a k opozici by zaháněly i některé Mugabeho dosavadní stoupence. Cestu jim naznačil bývalý Mugabeho ministr financí Simba Makoni, který proti prezidentovi kandidoval ve víkendových volbách. Navenek stojí prezidentova strana Zanu-PF pevně za Mugabem - ale řada čelných straníků uvažuje jako Makoni. Myslí si, že Mugabeho éra by se měla uzavřít - jen si to ještě netroufají říkat nahlas. Pokud by se ekonomika dále zhoršovala, pokud by to mělo vyvolávat nepokoje a pokud by se navíc ukázalo, že prezidentovy vůdčí schopnosti slábnou (vždyť je mu letos čtyřiaosmdesát!), mohli by tito lidé Mugabeho opustit.

Také další prezidentova opora nemusí být tak silná, jak se na první pohled jeví. Hmotný nedostatek začal nahlodávat takové sloupy režimu, jakými je armáda, policie a justice. Objevily se případy armádních dezercí, loni se vzbouřilo třiadvacet členů elitní prezidentské gardy. Před volbami armádní a policejní velitelé hřímali, že nepřipustí nástup opozice k moci. Podaří se jim ale zvládnout podřízené, když už je režim vzhledem ke svým ztenčeným příjmům nebude schopen uplácet tak, jako kdysi?

Z jedné věci by ovšem Mugabe strach mít nemusel: ze západních sankcí, které vyjadřují nelibost s jeho nedemokratickými praktikami. Sankce se sice snaží být adresné, neškodit prostým Zimbabwanům, ale postihovat špičky režimu - nicméně těch se zatím citelně také nedotkly. A navíc, když je to zapotřebí, Západ na sankce dokáže ruče zapomenout. Summit Evropská unie - Afrika, na němž se koncem loňského roku sešli v Lisabonu evropští a afričtí vrcholní představitelé, se neobešel bez přítomnosti Roberta Mugabeho. A to přesto, že Mugabe má cesty do Evropské unie zakázány.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .