Vysoká hra Julia Fučíka
Byl Julius Fučík hrdinný odbojář, který i jako vězeň dokázal vodit za nos gestapo a nikdy se nenechal zlomit, nebo komunistický propagandista, který navzdory tvrzení komunistů mluvil?
Novinář Julius Fučík se narodil v dělnické rodině na pražském Smíchově. Jeho otec – původně soustružník a ochotnický divadelní pěvec – později získal angažmá v divadle v Plzni, kde Julius vystupoval už jako malý chlapec.
Fučík studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1921 vstoupil do KSČ. Ve třicátých letech působil jako šéfredaktor Tvorby a redaktor Rudého práva. Zaujal především svými reportážemi ze Sovětského svazu s názvem „V zemi, kde zítra již znamená včera“, v nichž poněkud nekriticky oslavoval Sovětský svaz.
Za provolávání komunistických hesel si odseděl desetidenní politický trest a kvůli trestnímu stíhání v roce 1933 dokonce na čas odešel do ilegality. Byl považován za bohéma a lva salónů.
Po okupaci Československa a prvním zatýkání komunistů žil nejprve v ústraní u Domažlic v domě svých rodičů, následně ilegálně přesídlil do Prahy. K paktu mezi Hitlerem a Stalinem byl kritický, nicméně plně se do odboje zapojil až po napadení Sovětského svazu.
Vydával Rudé právo, šířil protinacistické tiskoviny a snažil se organizovat odboj komunistické inteligence. V letech 1941-42 byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ.
Fučík si liboval v převlecích a rád se vydával za starého, vousatého a kulhajícího prof. Horáka. V převlecích vyrážel i na procházky po Praze, což je mu někdy vyčítáno jako zbytečný hazard.
V dubnu 1942 jej ale v bytě manželů Jelínkových zatklo gestapo. Byl vězněn na Pankráci po více než rok a vyslýchán a mučen ve smutně proslulém Petschově paláci. V cele Fučík sepsal své nejslavnější a skutečně unikátní dílo: Reportáž psaná na oprátce. Díky dvěma ochotným dozorcům se podařilo texty v celkem 167 motácích propašovat ven jeho ženě Gustě.
Jak vyplývá z Fučíkových záznamů, vydržel nemluvit sedm týdnů. Tím splnil pravidlo, podle něhož měl každý odbojář vydržet nevypovídat alespoň tři dny, aby mohl odboj zamést stopy. Pak začal mluvit, ale tak, aby odvedl pozornost od skutečně ohrožených a navedl gestapo na falešnou stopu. Jednou je prý dokonce přesvědčil, že je dovede k jednomu z předních komunistů Janu Švermovi, který už byl ovšem v té době v Sovětském svazu.
Podle svých vlastních slov hrál Fučík s gestapem „vysokou hru“. Věřil, že se mu podařilo gestapo zmást a odvést jeho pozornost od kulturního odboje (řečeno jeho vlastními slovy „všech těch Halasů, Neumannů, Olbrachtů"), který se dostal do ohrožení kvůli výpovědím jiných lidí. Podle některých kritiků tím Fučík ohrožoval jiné členy odboje. Neprokázalo se ovšem, že by skutečně někdo na Fučíkovy výpovědi doplatil.
Snaha o natahování procesu až do konce války ale Fučíkovi nevyšla. V červnu 1943 byl odvezen do Berlína, kde byl odsouzen a 8. září 1943 ve věznici v Plötzensee popraven oběšením.
Po válce vytvořila KSČ z Fučíkova příběhu symbol komunistického odporu vůči nacistům. Z vydání jeho Reportáže dokonce vyškrtla část, v níž sám píše o tom, jak vypovídal u výslechů. Podle komunistických ideologů měl představovat symbol nezlomné vůle, která nikdy nezaváhala.
Po roce 1989 byly některé pamětní desky odstraněny kvůli tomu, že byl Fučík přesvědčený komunista a komunistický symbol. Nicméně v roce 2013 u příležitosti výročí 110 let od Fučíkova narození byla znovu odhalena jeho socha na Olšanských hřbitovech.