Za kampeličky je odpovědný také stát

Pro lidi, kteří měli v kampeličkách uloženo podstatně víc, to je asi slabá náplast. Ostatní vkladatelé přijdou o výrazně méně peněz, přesto ztratí minimálně deset procent uložené částky.

"Ať jsou rádi, že vůbec něco dostanou. Stejně je to z našich daní". Mohou na nejnovější rozhodnutí Poslanecké sněmovny reagovat někteří občané. "Pod vidinou vysokých zisků svěřili svoje peníze do pochybného projektu, tak ať nesou sami odpovědnost a nechtějí zpět peníze od státu". Mohou dodat a v jejich názoru je mohou utvrdit i komentáře, které toto rozhodnutí poslanců ve sdělovacích prostředcích doprovázejí. Ty se nesly většinou v podobném duchu. Nebýt několika závažných okolností, byly by oprávněné. Pokud se člověk dobrovolně pouští do riskantního projektu, měl by za jeho případný krach nést plnou odpovědnost. Družstevní záložny však nejsou riskantní projekt. Navíc tvoří součást bankovního sektoru i v jiných státech. Samozřejmě bez výrazných otřesů a po desítky let. Ostatně za první republiky byly kampeličky na venkově velmi důvěryhodnými institucemi, které soustřeďovaly a přiměřeně zhodnocovaly úspory tisíců domácností.

V devadesátých letech se na ně tudíž v českých poměrech nedalo pohlížet jako na pochybný podnik, který má z lidí vytáhnout peníze a nikdy jim je nevrátit. Na rozdíl třeba od různých pseudoinvestičních společností, které slibovaly několika set procentní zhodnocení vkladů. Nebo od firem, které hazardovaly s penězi klientů způsobem, pro který se vžilo pojmenování letadlo. Družstevní záložny měly ze zákona stanoveny pravidla hry a také instituci, která měla sledovat jejich dodržování. Rovněž slibované úroky se nepohybovaly ve sto procentech, ale pouze mírně převyšovaly výnosy z klasických bank. Fungování kampeliček pak dávalo jejich členům alespoň teoreticky šanci na ovlivňování dění v konkrétní záložně. Například tím, že na valných hromadách mohli volit statutární orgány a seznamovat se s hospodařením kampeličky.

Je pravda, že ne všichni klienti toho využívali a že zdaleka ne všichni byli schopni pochopit, co se s vklady děje a jak družstevní záložna se svěřenými penězi podniká. Z tohoto úhlu pohledu by klienti kampeliček měli nést za jejich ztráty částečnou odpovědnost. Problém je v tom, že velmi negativní roli sehrál v této záležitosti svojí nečinností stát. Svědčí o tom například liknavý přístup Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Už v roce 1997, tedy ještě před masivním krachem kampeliček, zjistil úřad několik závažných nedostatků v jejich hospodaření. Přesto vůbec nic nepodnikl a pouze přihlížel, jak se záložny řítí do propasti.

Z rovnováhy ho nevyvedlo ani zřizování dceřinných společností, přes které probíhaly riskantní investice se svěřenými vklady, které zákon kampeličkám jednoznačně zakazoval. Právě takovéto transakce se na dalším osudu záložen velmi negativně podepsaly.

Stejně jako pozdní uvalení nucených správ a dosazení správců, jejichž činnost záložnám způsobila další mnohamilionové škody. Takže kampeličky, které mohly pod novým vedením a po odepsání vzniklých škod dále fungovat, směřovaly nezvratně ke svému zániku. A to přesto, že se jejich klienti snažili aktivně tento osud zvrátit. Stovky podaných trestních oznámení, snaha o svolání mimořádných valných hromad, nebo alespoň výměna nuceného správce či případně důsledná kontrola jeho činnosti, to vše byly marné pokusy o záchranu družstevních záložen. Bez spolupráce s Úřadem pro dohled nad záložnami a ministerstvem financí neměly šanci na úspěch.

Nelze tudíž tvrdit, že ke krachu kampeliček došlo hlavně kvůli nečinnosti a chamtivosti jejich klientů. Na osudu družstevních záložen se podepsal také stát. Proto by měl za svoji nečinnost nést odpovědnost. Třeba tím, že klientům záložen vyplatí alespoň část jejich vkladů.

ČRo 6 / RSE 25. března 2002

Napište nám: rse@cro.cz