Začíná ve Španělsku dialog s ETA
Častěji je snadnější najít důvody, proč boj zahájit, než dojít k přesvědčení, že je na čase, aby skončil. Kdysi, před čtyřmi desítkami let, popsal tuto zkušenost Jorge Semprun ve filmu "Válka skončila", kde vylíčil pocity lidí vedoucích boj proti frankistické diktatuře. Měl štěstí, že po jejím pádu se dočkal osobní satisfakce. Nejenže zažil přeměnu Španělska v demokracii, ale mohl k ní sám přispět jako ministr kultury.
Ne každý ale našel v pádu frankistické diktatury a nastolení demokracie důvod, aby odložil zbraně. Bojovníci z baskické separatistické organizace ETA patřili k nejodhodlanějším a nejpronásledovanějším odpůrcům frankismu. Po roce 1975 ale v útocích neustali a pokračující násilí nedovolilo, aby mezi Madridem a ETA převážil politický dialog.
Několik pokusů tu bylo, ale protože jak socialistická v roce 1989, tak lidovecká vláda o deset let později neuspěly, potichu se začal šířit názor, že jediné, v co lze doufat, je udržet politicky motivované násilí "na snesitelné úrovni". Situace se nyní změnila, jako kdyby i ve Španělsku platilo úsloví, že všecko zlé je k něčemu dobré.
Před rokem na jaře, tři dny před parlamentními volbami vybuchly nálože na madridských nádražích a celé Španělsko volalo na manifestacích "všichni jsme byli v tom vlaku". Ve chvíli, kdy lidé stáli na náměstích, už také měli pochybnosti, zda jim vláda lidoveckého premiéra Josého Maríi Aznara říkala pravdu, když tvrdila, že za explozemi je baskický teror. Ve volbách proto překvapivě vyhráli socialisté a v čele vlády stanul José Luís Zapatero.
Přeměnit mírovou rétoriku v činy bylo kupodivu snadnější, když šlo o to stáhnout španělský kontingent z Iráku. Složitější se ukázalo hledat cestu, jak ukončit nekončící řadu atentátů.
K výsledku v politice zpravidla vede vhodně dávkovaná směs vstřícnosti a výhrůžek, či chcete-li cukru a biče. Ze strategického hlediska se ukázalo jako nanejvýš efektivní, že držet pevně bič pomohla Madridu Paříž. Baskové připravující atentáty nacházeli spolehlivé a dlouhodobé zázemí na severní straně Pyrenejí. Ale i za generála Franka platilo, že francouzské úřady dokázaly svou pozornost přizpůsobovat politické objednávce. A španělský obrat v otázce Iráku, kdy se dřívější podpora politiky Spojených států po loňských volbách proměnila v solidaritu s Paříží a Berlínem, si zasluhoval odměnu. Pro strůjce atentátů přituhlo nejen doma, ale i za francouzskými hranicemi. Jen loni jich stovka skončila za mřížemi a podařilo se odhalit i sklady výbušnin a zbraní.
Tváří v tvář důslednějšímu postupu španělské policie muselo začít vedení ETA uvažovat i o změně politiky, i kdyby měla být třebas jen taktická. Po atentátech v Madridu by bylo přinejmenším neprozíravé držet se válečnických hesel. Loni na podzim Arnaldo Otegi, vůdce strany Batasuna považované za politické křídlo ETA, vyzval k dialogu, který by ukončil násilí. Protože z jeho úst jedním dechem nezazněla také slova o konci ozbrojeného boje, trvalo podezření, že jeho hlavním cílem bylo získat čas, aby se zbylé složky baskického odporu mohly vzpamatovat a zregenerovat.
Svou politickou aritmetiku si museli překontrolovat i socialisté vládnoucí v Madridu. Jestliže bezpečnostní složky vyvinuly dostatečný tlak, bylo na čase zvážit, zda nenadešel čas nabídnout po biči také cukr.
Nebyly a nejsou to jednoduché počty. Heslem lidovců, kteří po loňských volbách nečekaně přišli o moc, bylo, že s teroristy se nevyjednává, a dalo se čekat, že jakoukoli výzvu k dialogu napadnou jako slabost. V úterý ale vůdce socialistů Zapatero dosáhl svého. Španělský parlament schválil usnesení dovolující vládě, aby zahájila s ETA mírové rozhovory, pokud separatisté složí zbraně. Jedině lidovci byli proti. Má dialog naději uspět? To v tuto chvíli neví ani Zapatero, který na sebe vzal riziko nabídky. Jednu jistotu ale má. Podle průzkumu pro madridský deník El País více než šedesát procent Španělů je pro rozhovory s ETA, pokud skoncuje s násilím. Možná, že i tato naděje vyprchá. Určitě ale nikdy před tím nebyla větší.
