Zahraničněpolitický dvojhlas
Svatý Štěpán, zakladatel uherského státu, prý řekl, že čím více jazyky se ve státě mluví, tím je země silnější. Snad to platilo pro středověké Uhersko, kde žili bok po boku Maďaři, Slováci, Chorvati, Sasové a Sikulové - i když tam, mezi námi, stejně měli až do devatenáctého století jeden společný sněmovní jazyk, totiž latinu.
Nicméně v zahraniční politice moderního státu je vícejazyčnost luxusem, který si mohou dovolit jen velké země. U malého státu jde o hotové neštěstí. Za takovou neobratnost se platívá diplomatickým oslabením země. Jde-li o vztahy malé republiky a velmoci, měnívá se neštěstí v pohromu - a je-li onou velmocí Rusko, pak hrozí pohroma přerůst v katastrofu. Jestli je totiž ruská diplomacie v něčem mistrem, tak je to právě v analyzování rozporů v cizích zemích, a ve využívání těchto rozporů pro ruské zájmy.
Jak z tohoto úhlu pohledu hodnotit cestu Jiřího Paroubka a dalších čelných sociálních demokratů do Moskvy? Nejpozději od Paroubkovy cesty do Sýrie je zřejmé, že opoziční vůdce v zahraniční politice tápe - přičemž to, za zdatného sekundování zahraničněpolitického odborníka své strany Lubomíra Zaorálka, omlouvá slovy, která jeho věci pouze přitěžují. Do Moskvy však alespoň letěl čistě za stranické peníze. A pokud bude spíše naslouchat než odhalovat vnitročeské rozpory - o nichž ostatně Rusové dobře vědí -, v katastrofu, jakou věští premiér Topolánek, se návštěva nevyvine.
To však nic nemění na tom, že s velmi nešťastnou, ale bohužel tradiční disonancí české zahraniční politiky - vzpomínáte, jak se jednu dobu okřikoval Hrad se Strakovou akademií i Černínským palácem? - by se v zájmu této země mělo skončit.
A to zdaleka není věcí jedné jediné strany.
