Zákon komunisty nepromění
Od počátku devadesátých let jsme vedli debaty o tom, zda se má zakázat Komunistická strana Čech a Moravy. A pak dlouho - s příslovečným "křížkem po funusu" - jestli bylo chybou, že se tak nestalo. A ještě později aspoň o možnosti zapovědět českomoravským pohrobkům KSČ užívat slovo komunismus, splývající s čirou totalitou. Když oni sami projevili tak malou ochotu zříci se minulosti a ukázat, že chtějí být jiní.
Komunisté sami takové dilema příliš neřešili. Dokud stál v jejich čele idealistický filmový režisér Jiří Svoboda, usilující o transformaci v "moderní levicový subjekt", jak se tehdy říkalo, diskuse na toto téma nějaký čas běžela. Ale spor Svoboda se zabetonovanou většinou členské základny prohrál na celé čáře a politiku opustil. Tím okamžikem se na stranické půdě o rezignaci na slovo komunismus v názvu mluvit přestalo, ačkoliv - a to patří k nejhezčím polistopadovým paradoxům - totalitní období pod vládou KSČ, která měla "vedoucí úlohu ve státě" zakotvenu v ústavě, označil příslušný zákon jako "protiprávní komunistický režim" a legitimizoval tehdejší odpor proti němu. U toho to však skončilo, KSČM se jmenovala dál stejně a její někdejší prominenti vycházeli nadále vítězně ze soudních síní, zatímco bojovníci proti nim mohli být rádi, že jsou rádi.
Pod Miroslavem Grebeníčkem se KSČM stala stabilní parlamentní silou, především díky hlasům veteránů, kterým právě imponovalo, že mohou volit jako vždy komunisty. A jak se demokratické strany, střídající se u moci ocitaly v průběhu let v různých, vesměs asi neodvratných problémech, mimo vládu stojící a tedy za nic nezodpovídající komunisté získávali pevnější půdu pod nohama. Že se pro ně rozhodovala pětina k volbách se dostavivších občanů bylo jejich satisfakcí. O ostudou všech ostatních.
Před několika dny odešel z čela strany ultrakonzervativní Grebeníček a otěže přejal lehce pružnější Vojtěch Filip, čímž se do budoucna pootevřela vrátka k užší spolupráci levice, která by docela dobře mohla skončit buď tak, že už příští jaro budou sestavovat sociální demokraté sestavovat menšinovou vládu s podporou KSČM a ta za to nutně pronikne hlouběji do státní správy, anebo dokonce dojde k otevřené koalici a členové KSČM zasednou v ministerském kabinetu. Ještě před pár lety se něco podobného zdálo utopií.
Nyní politologové reálně uvažují, co by podíl komunistů na moci mohl znamenat. A to ve chvíli, kdy horní komora parlamentu projednává trestní zákon, zakazující propagaci komunismu a nacismu. Navrhovatel normy senátor za Cestu změny a listopadový studentský lídr Martin Mejstřík doufá, že přijetí donutí strany, které se k těmto ideologiím hlásí, aby upravily své programy a dokumenty. KSČM by musela změnit název a Mejstřík si myslí, že by jí to přiblížilo evropským levicovým stranám. O to by se ale komunisté měli snažit sami, lze namítnout. Není důvod jim k tomu pomáhat nějakým zákonem.
Otázkou vůbec je, co by přijetí normy znamenalo. Možná by KSČM ztratila část nejzavilejších stalinistů. I když to by jí asi hrozilo víc, pokud by ke změně jména přistoupila sama a ne - jak se říká - ze zákona. Pak by to mohlo být skalními komunisty chápáno jako zrada. A nucená změna názvu by ony pomyslné dveře ke spolupráci na levici rozevřela do ještě větší šíře. Nejspíš by se tedy nestalo vůbec nic. KSČM by dál sbírala své jisté hlasy, o které ji mohou připravit jen důvěryhodnější a výraznější subjekty z levého spektra. Miloš Zeman si v čele ČSSD myslel, že komunisty dříve či později pohltí a jistou dobu jim také preference ubíral. Ale s koncem jeho premiérské kariéry si KSČM odnesla z voleb 2002 dosud nejlepší výsledek. Asi proto, že Zeman podlehl mocenskému politikaření a opoziční smlouvou nahnal opět do náruče komunistů část svého přechodného elektorátu. Ten jak se ukazuje, slyší jen na ostrou levicovou řeč a pakt s pravicí se mu nezamlouvá. Z toho ovšem plyne, že s ním standardní demokratické strany vlastně počítat zatím nemohou.
A konečně je tu prakticky věčná otázka: je lépe na komunisty "vidět", nebo je mít kdesi v zádech přejmenované a tedy maskované? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Když pomineme všechny morální aspekty, kvůli nimž by měl být komunismus postaven mimo hru, na což, je ale zřejmě pozdě, pak je jasné, že my v České republice máme komunisty jako dlani: nevzdali se jména, ošívají se při připomínání minulosti, říkají že to oni ne a že to holt byla taková doba. Víme co jsou zač a to je nesporná výhoda. Zatímco kdyby byli schováni pod kabátem "nové levice", jenž navenek totalitní historii odmítá, ale v duši nikoliv, bylo by to možná nebezpečnější. Na druhé straně ale tušíme, že poměrům se přizpůsobivší bývalí komunisté mohou nakonec na své kořeny docela dobře zapomenout a zapojit se do společného díla bez postraních úmyslů. Zvlášť když za sebou nemají žádného "velkého bratra", jaký byl onen v Kremlu. Ten, jenž za nás v těchto dnech voyérsky sleduje blábolení a trapné hrátky ve televizní vile je sice také strašidelný, ale v zásadě neškodný. Jde mu jen o rychlý výdělek. A navíc - můžeme ho kdykoliv vypnout. Což jsme s komunisty před patnácti lety bohužel neučinili.
