Zákon o myslivosti
V Poslanecké sněmovně se dnes očekává hlasování o mysliveckém zákonu. Pokud se dnes v obavách rozhlížíme po světě kolem sebe, měli by asi poslanci přispět k tomu, aby bezpečnou zónou byl alespoň les. Stačí k tomu málo odhlasovat, aby myslivci absolvovali psychotesty a snížila se pravděpodobnost, že si nás v lese nějaký horlivý nimrod splete s jelenem.
Omezit počet nebezpečných myslivců pak lze i tím, že se jim zákonem zabrání podporovat přemnožení zvěře. Potěšilo by to ostatně vlastníky lesů, kterým myslivci způsobují nezanedbatelné škody, když si na jejich majetku přikrmují své příští terče. Není ovšem tajemstvím, že v Poslanecké sněmovně sedí desítky zákonodárců, kteří se po náročné práci pro veřejnost ve volném čase oddávají zabíjení zvířat. Sotva se jim bude líbit myšlenka, že by orgány ochrany přírody měly mít právo účastnit se řízení, v nichž se stanovují maximální a minimální počty lovné zvěře v honitbách. Čím více zvěře, tím hůř pro les, ale tím lépe pro myslivce, pokud je, pravda, nepředběhnou pytláci.
Co je na vášnivých debatách o mysliveckém zákonu hodné pozornosti, je právě to zastání, které má myslivecká lobby mezi poslanci. Je zvláštní, že politici, pohybující se ve společnosti průmyslníků, byznysmenů a finančníků nepostřehli trend, kdy k dobrému tónu a posílení image nepatří ovládání brokovnice, nýbrž přesný úder tenisovou raketou. Vzhled našich lesů se výrazně změní k lepšímu tehdy, když se poslanci nebudou prodírat křovím v plné zbroji, ale se sadou golfových holí budou v družném hovoru kráčet od jamky k jamce. I v politice bude více noblesy, když předmětem uznání nebude dobrá trefa na komoru, nýbrž civilizovaně odpálený míček.
