Zákonodárci si dali hezký dárek k Vánocům

Proč se právě tito sociální demokraté postavili proti a ještě se k tomu nechtěli vyjadřovat, na to těžko hledat odpověď. Zatímco u exministra pro místní rozvoj Petra Lachnita by asi někdo důvody shledat mohl. Lachnitovi totiž hrozí trestní stíhání za podivuhodně nevýhodné a přitom jím osobně podepsané pronájmy ministerských nemovitostí. Pokud by se mu podařilo přemluvit kolegy v imunitním výboru, kteří mají rozhodující vliv na konečné hlasování celého pléna, mohlo by se stát, že jej sněmovna justici nevydá a v tom případě by už byl doživotně zproštěn těchto starostí!! Tak tomu totiž podle stávajícího znění zákona skutečně je. Čistě teoreticky by se poslanec či senátor mohl dopustit vraždy a pokud by to ustál na sněmovní půdě, pak už jej do smrti smrťoucí z tohoto činu nikdo nemůže obžalovat. Asi bychom to pro méně informované posluchače měli opakovat ještě jednou, aby neměli pocit, že špatně slyšeli. Jenže slyšeli dobře. A ten skandální paragraf v příslušném zákoně zůstává i po včerejším, už bůhví kolikátém marném pokusu imunitu omezit.

Bylo ovšem předem jasné, že se to asi nepodaří. Jde o zákon ústavní a k jeho změně je třeba tří pětinové většiny, sto dvacet hlasů. I kdyby pro byli pro všichni poslanci koalice, ještě pořád by nestačilo a scházelo by devatenáct dalších hlasů. Komunisté o smrsknutí imunity nediskutují (návrh podpořil jen jediný, Vojtěch Filip), a občanských demokratů zvedlo ruku pro zákon pouze devět. I když mezi nimi byl - skoro by se chtělo říci příkladně - první místopředseda strany Petr Nečas.

Možná měla překladatelka novely, lidovecká zákonodárkyně a ex-ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová, pracovat před třetím čtením mnohem usilovněji. Obcházet stále dokola poslanecké kluby, uspořádat třeba seminář s účastí zahraničních hostů, najít si zapálené stoupence, rvát téma do médií. Třeba by nakonec při hlasování stejně neuspěla, ale prodloužit neúnosně širokou imunitu by si asi politikové už tolik netroufali. Takhle se - jako vždycky v tomto a podobných případech - vymlouvají dost nehorázně. Vadily jim prý úplně jiné věci v novele: že při jednání ve výborech vypadla přímá volba prezidenta, jiní měli potíže s pravomocemi Nejvyššího kontrolního úřadu a podobně. Ale my víme, že někdy, pokud poslanci něco předem přijmout nechtějí, protože se jim to prostě nehodí, dokonce schválně vpašují do zákona pomocí pozměňovacích návrhů nějaké zdánlivě odtažité téma. A na tom se pak otočí - tohle přijmout by byl legislativní paskvil, skoro křičí, zamítnou zákon celý, načež si jdou umýt ruce s výrazem neviňátka. Přitom, je-li ve třetím čtení předloha odmítnuta, dostane se zpět na jednací stůl až za dlouhou řadu měsíců, neboť taková jsou pravidla hry. Pokud jde o ve středu shozenou otázku doživotní imunity, poslanci od ní s největší pravděpodobností už mají pokoj až do konce volebního období. .

A tak má Česká republika dál v Ústavě pravidlo unikátní, neboť většinou v zahraničí imunita platí povětšinou toliko po funkční období zákonodárců. To měla zavést i zavržená novela a to by si také přála veřejnost. Mimo jiné i proto, že lidé považují politiku za neobyčejně korupční prostředí. A vůbec nechápou, proč by poslanci a senátoři měli mít podivuhodné privilegium takřka feudálního charakteru. Jinými slovy - lidé si dost často myslí, že politikové kradou a nechají se velkoryse uplácet a jsou přitom chráněni zákonem, který si sami odhlasovali a jenž nemíní měnit. Asi totiž netuší, jak tím podkovávají svou už tak chabou autoritu.

Přitom jsou ve světě země, kde si na takové věci dávají dobrý pozor. Například v Kanadě imunita platí jen pokud jde o sněmovní budovu. A pokud by kanadský zákonodárce urážel někoho mimo parlament a navíc se nedržel politického tématu, musí se z toho zodpovídat jako každý jiný občan.

Politikové imunitu už léta hájí argumenty o možném zneužívání nástrojů moci proti politickým protivníkům. Ale to lze těžko obhájit. Víme, že sněmovna nebo senát zatím obžalované kolegy vždy úřadům vydávali a přesvědčovali se před tím, zda nemůže jít o nějakou politickou šikanu. Tu se například snažil prokázat v horní komoře parlamentu Vladimír Železný. Jak známo neuspěl. Nyní se o totéž pokusí v Evropském parlamentu a těžko říci, zda se mu může podařit přesvědčit příslušný výbor, že je obětí politické pomsty, že se ním doma zachází hůře než s řadovým občanem České republiky. Takže obavy obhájců imunity jsou zřejmě liché.

A onu doživotní beztrestnost si vlastně ani nikdo ze zákonodárců netroufá veřejně hájit. Konec konců - ani nemusí. Stačí v tichosti zmáčknout hlasovací knoflík a je hotovo. Otázky pošlete e-mailem.

Otázku zúžení imunity i se vším, co bylo podle všeho tentokrát ještě podceněno a opominuto, by ovšem měla se vší vážností vzít do rukou některá velká politická strana. A do příštích voleb kráčet s tématem zrušení široké imunity na štítě. A po případném vítězství se také o změnu všemi silami zasadit. Zdálo se divné, že to doposud ani ČSSD, ani ODS neučinily. Bez nich jsou malé strany na takový zásah slabé. Tahák do kampaně to přece je zřetelný, i když to odpůrci zrušení rozsáhlé imunity mohou označovat za populismus. Občas se je ale třeba takového obvinění nebát. Vždyť domyslíme-li to do důsledků, jsou volební sliby vždy do jisté míry populistické - od menších daní počínaje.

Pachuť po včerejším rozhodnutí sněmovny musí zahnat sami politikové. Že byl pro Petr Nečas, druhý muž ve straně, která pravděpodobně vyhraje příští volby, se zdá být určitou nadějí. Snad se právě on bude snažit potlačení imunity prosadit do volebního programu ODS. I když to třeba nepůjde snadno. Body pro stranu by tím získal zaručeně.