Zátah na křesťany v Íránu
V poslední době čím dál častěji slýcháme o útocích na křesťany v blízkovýchodních zemích, jako je Irák nebo Egypt. Více se také mluví o státní perzekuci křesťanů v islámských zemích. Nyní se pozornost obrací i k Íránu, kde od konce loňského roku provedli několik zátahů na tamní evangelikální protestanty. O tom, v čem jsou tyto události podobné, a v čem se od ostatních islámských zemí Írán lidí, hovoří Jan Fingerland.
Podobají se Tálibánu, jsou zkažení a deviantní, anebo jsou parazité – těmito slovy počastoval guvernér oblasti Teheránu křesťany, které od Vánoc až dosud po desítkách zatýkala íránská policie. Zatím bylo zatčeno asi sto lidí, byly jim zabaveny dokumenty, knihy a počítače. Podle jejich tvrzení byli biti nebo jim vyšetřovatelé hrozili, že budou znásilněny jejich ženy a dcery, pokud se nepřiznají.
V něčem se tato zpráva z Íránské islámské republiky příliš neliší od toho, co víme o jiných zemích oblasti. Křesťané jsou pronásledování ze strany úřadů i v řadě jiných zemí například hned za Perským zálivem na Arabském poloostrově. V Íránu však přece jen byli zdejší křesťané, kteří tvoří asi jedno procento obyvatel, relativně tolerováni, a to přinejmenším podle zdejší ústavy.
Zátahy, které tajná policie v posledních týdnech prováděla po celé zemi, se netýkají tradičních křesťanských společenství, ale evangelikálů. Ti současnému režimu leží v žaludku mnohem více než zavedené organizace, jako je třeba vůbec nejpočetnější Arménská apoštolská církev. V případě evangelikálů jde totiž o lidi, kteří ke křesťanství odešli od islámu. Už sama konverze je z hlediska islámského práva problematická, ale evangelikální skupiny jsou režimem viněny i z šíření křesťanství, a i to je přísně zakázané.
Podle některých zpráv se evangelikální křesťanství v Íránu relativně rychle šíří, což je možné částečně chápat jako reakci na existenci vynucovaného státního náboženství, kterým je v Íránu šíitský islám. Údajně bylo odhaleno na několik stovek studijních nebo modlitebních skupin. Zatímco stát dosud neměl problém s vydáváním Biblí nebo kázáním v arménštině, perské Bible a perská kázání už úřady považují za nebezpečné, protože mohou oslovit kohokoli.
Tento tlak zesílil zejména v posledním roce, v říjnu například nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Chamenejí ve svém projevu spojil existenci podzemních církví s nepřátelskými aktivitami zahraničních nepřátel Íránu.
Situace v Íránu se tedy podstatně liší od toho, co se děje v jiných islámských zemí, kde nejsou tolerováni žádní křesťané, a zdejší události také nesouvisejí s islamistickými útoky na křesťany tak, jak je můžeme pozorovat v Iráku nebo Egyptě.
Přesto si křesťané Íránu i jinde stěžují na nedostatečnou pozornost, kterou jejich osudu věnují západní země. Například i v Íránu se situace tradičních křesťanů postupně zhoršuje a ocitají se pod větším dohledem a tlakem státu. Zároveň však existuje napětí mezi tradičními církvemi a evangelikály – většinou mladými konvertity ke křesťanství. Příslušníci starých blízkovýchodních církví viní nová hnutí ze zbytečného vytváření napětí s jejich islámským okolím.
