Zdenka Fantlová: Klid je síla
Strhující vyprávění o tom, jak autorka, která před pár týdny oslavila 100. narozeniny, přežila Terezín, Osvětim i pochod smrti.
Čte: Věra Kubánková
Režie: Aleš Vrzák
Připravila: Hana Soukupová
Mistr zvuku: Michal Kolář
Natočeno v českobudějovickém studiu Českého rozhlasu v roce 1998.
Zdenka Fantlová se narodila na jaře roku 1922 v jihočeské Blatné. Spolu s rodiči se brzy přestěhovala do Rokycan. Tam vyrůstala, chodila do školy, měla své kamarádky. Na podzim 1941 začaly transporty Židů do Terezína. Povolávací dopis dostala na začátku následujícího roku i její rodina.
Tehdy sotva dvacetiletá Zdenka skončila i s maminkou, mladším bratrem a sestrou v Terezíně. Otec byl už dříve zatčen za poslouchání zahraničního rozhlasu. V Terezíně se setkala se svým přítelem Arnem. Plechový prstýnek, který tam pro ni vyrobil, jí prý po celou dobu věznění dával naději, že tohle všechno jednou skončí a bude zase dobře.
„Lidé, kteří nás cestou potkávali, se buď dívali stranou, nebo zacházeli do dveří domů, aby na nich nebylo vidět, co si myslí. Cestou jsem potkala kamarádku Věru. Měla na sobě vlněné punčochy, teplý barevný svetr, červenou háčkovanou čepici a stejné rukavice. V jedné ruce si nesla brusle na řemínku, ve druhé držela kličku.
Zastavila se. „Kam to jedete?“ ptala se.
Odpověděla jsem jí: „Já nevím, neřekli nám kam. Asi do nějakého koncentráku.“ „To je blbý, v noci přituhlo a byl mráz, snad patnáct pod nulou. Dneska bude dobrý led, škoda, že nemůžeš jít bruslit. Možná, že se vrátíte ještě před koncem zimy a led určitě vydrží. Tak ahoj.“
Věra šla bruslit a já jsem jela neznámo kam.“
Zdenka Fantlová: Klid je síla
Na podzim roku 1944 byla i se sestrou a maminkou transportována do Osvětimi. Doprava je život – doleva smrt. Zdenka Fantlová šla vpravo. Osvětim přežila a na jaře 1945 se vydala na pochod smrti. Prošla půlkou Evropy a nakonec se ocitla v německém koncentračním táboře Bergen-Belsen. Tam v dubnu 1945 dorazili Britové. Paradoxně však právě tehdy byla nejblíž smrti. Táborem se šířil tyfus. Kdo se vzdal boje o život, umřel do pár hodin.
„Poprvé mně napadlo, že bych tady taky mohla umřít jako ty ostatní. Myšlenka, kterou jsem se nikdy nezabývala. Byla jsem už jen kostra potažená kůží, která mi visela v záhybech jako zmačkaný papír. Ležela jsem už jenom nehybně na holé podlaze. Denně umíraly desítky žen. Bylo těžké rozeznat, kdo je mrtvý a kdo ještě dýchá. Německé dozorkyně se nikde neukázaly, ponechaly nás našemu osudu. Zdálo se, že nepřijde-li včas pomoc a záchrana, vymře celý lágr. Kdo ještě dýchal, čekal na zázrak a v duši mu doutnala poslední jiskřička naděje.“
Zdenka Fantlová: Klid je síla
Zázrak přišel v podobě britských vojáků a Zdenka Fantlová přežila. Po válce žila čtyři roky ve Švédsku, kam ji na léčení poslal Červený kříž. Pracovala tam dokonce i na československém velvyslanectví, v roce 1949 se ale rozhodla pro odchod do Austrálie. Zpátky do Evropy se vrátila až v roce 1969. Dnes žije v Londýně, kde před pár týdny oslavila 100. narozeniny.
Knížka s názvem Klid je síla, řek' tatínek vyšla poprvé až více než padesát let po válce v roce 1996. Proč po tak dlouhé době? V jednom rozhovoru její autorka vysvětlila, že po válce chce člověk na to špatné zapomenout a soustředí se na to, jak bude žít dál. Impulsem k napsání knížky pro ni prý byly otázky jejich dávných kamarádek z rokycanské školy, které se jí docela obyčejně zeptaly, co vlastně v těch lágrech celé ty čtyři roky dělala a jak je možné, že jako jediná z rodiny přežila.
Nejnovější zprávy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
