Země, jíž náleží má láska
Jdu sám a sám přes starý les. /Chladně ční stromy do nebes. /Jdu. Stejně stopu ještě dnes /smyje déšť, svane blesk a běs.Je-li na území českého státu tajemné místo, okouzlující přírodní krásou, poutající zákoutími, k nimž se váže nejedna pověst či legenda, místo záhadné a hraniční, pak jím bezesporu je území nazývané Šumava. Že je však prostorem nejen enigmatickým, ale též inspirativním pro uměleckou tvorbu, dokazují mnohé výtvarné nebo literární práce, čerpající námět z této přírodní podivuhodnosti.
Své vyznání kraji šumavskému zaznamenal i Johannes Urzidil (1896-1970), spisovatel, novinář, esejista a básník, který ve své osobnosti spínal všechny tři významné proudy vytvářející osobitou kulturu zemí Koruny české. Urzidil pocházel z německo-židovské rodiny. Po smrti matky se otec znovu oženil se ženou českého původu. Hlásil se ke katolictví a jeho manželka byla dcerou pražského rabína.
Jako spisovatel a literární historik, ale především jako člověk veřejně činný, se J. Urzidil vyhraněně stavěl proti formám nacionalismu, zvláště v jeho extrémní poloze, která nastoupila zhoubnou cestu dvacátým stoletím. Po vítězství nacionálního socialismu v Německu, nejdříve opustil své zaměstnání na německé ambasádě v Praze, a poté se vydal na pouť mimo prostor, který považoval za svůj domov - následně zvolil několikastupňovou emigraci, nejdřív do šumavského Josefodolu, posléze přes Anglii do New Yorku a naposled do Říma, v jehož půdě spočinulo jeho tělo. Poválečné události v Čechách a v jejich důsledku rozdělování a oddělování oněch bytostně spjatých živlů (českého, německého a židovského) už J. Urzidil sledoval a komentoval jenom z dálky (vyslovil se proti vyhnání Němců ... a nepřijal nikdy za nezvratné ani utilitární rozdělení mocenských vlivů mezi Západem a sovětským komunismem).
Drobný úryvek ze spisovatelova díla básnického (Z darů života), prozaického (Kde končí údolí, Pohled ze Stingelfelsen) i literárněvědného (Stifterova lidskost) je ukázkou nejen kouzelného jazyka uchváceného podmanivou nádherou a zvláštností kraje, ale též črtou, odkazem a inspirací, referující o potenciálu, který tento prostor vydal právě v oblasti literární. Jestliže Urzidilovým klíčovým autorem literatury světové byl J. W. von Goethe, pak na poli, které zřejmě pokládal za domácí to byl Adalbert Stifter (pro Urzidila, největší autor mezi Němci z Čech). J. Urzidil se představuje jako spisovatel, jehož tvorba byla s konkrétním územním celkem, se Šumavou, spojena podstatným a silným poutem existenciálního okouzlení. Ticho se mne dotýká zevně i uvnitř jako milující žena. Je tu však cosi jako časová soustředěnost a já jsem si jí vědom. Už bytí samo, z něhož sestává, je tvořivé, to bytí, ty věci, samo to ticho jsou onou časovou soustředěností a jedny jako druhé mají právo být vyslyšeny.
Útlý svazek vybraných textů vydala Vědecká knihovna v Českých Budějovicích k dvoustému výročí narození Adalberta Stiftera a ke sto dvacátému výročí otevření veřejné knihovny v Českých Budějovicích. Texty J. Urzidila, v překladu Jana Mareše, provází zasvěcený esej Martina Gaži. Dílu nelze nic vytknout. Jako ukázka výborné práce redakční i nakladatelské, coby nabídka pozapomenuté části česko-německé minulosti, jako půvabný vzorek krásného jazyka je tento nakladatelský počin dokonalý.
Johannes Urzidil, Jdu starým lesem (Ich gehe durch den alten Wald), Jihočeská vědecká knihovna, České Budějovice 2005, překlad: Jan Mareš, s. 132.
