Zlatý déšť
Ať mluvím s kýmkoli, každý se raduje z přicházejícího jara zalitého sluncem a deštěm. Samozřejmě je řeč o dešti zlatém. Dokonce i někteří profesionální zahradníci ho takto nazývají, přestože do času bílého modrého a zlatého deště je ještě daleko.
To, co v tyto dny pozlacuje parky a zahrádky, jsou z valné části keře východoasijského rodu Forsythia. Šest nebo sedm druhů roste převážně v Číně, jeden v Japonsku a další v Koreji. Jeden jediný druh je evropský, přesněji - pochází z oblastí severní Albánie, kde byl objeven před sto třemi lety. Zahradnicky je tento druh nevýznamný, málokdo ho zná, zato ty asijské jsou známy dostatečně.
První byly objeveny v roce 1844 Forsythia viridissima a v roce 1860 Forsythia suspanza . A ty další? Ty byly objeveny až po roce 1900. Nejčastěji se v parcích a zahradách pěstuje Forsythia intermedia - prostřední, která vznikla jako náhodný kříženec obou prvně jmenovaných druhů někdy kolem roku 1878 v botanické zahradě v Göttingenu v Německu. V Čechách se první zmínka o forsythii objevuje v soupisu knížete Rohana ze zámeckého parku na Sychrově nedaleko Turnova. Vědecké jméno jí bylo navrženo na počest Williama Forsytha, význačného anglického zahradníka a ředitele královských zahrad v Kensingtonu. Angličané říkají forsythii goldentall - zlatý slon , Němci Goldleide - zlatá vrba a my - ale až po roce 1950 - zlatice .
Zlatice je dřevina z čeledi olivovníkovitých. Je příbuzná s jiným oblíbeným jarním keřem - šeříkem, ale i s jasanem, ptačím zobem, pravým jasmínem a pochopitelně i s olivovníkem, středozemní olivou. Dnes je pěstována v mírném pásmu po celé severní polokouli a jistě nikdo proti této globalizaci nic nenamítá. Parky a zahrady bez forsythií by na jaře nebyly tak veselé.