Znamenal Košický vládní program obnovu demokracie?

Na jaře roku 1945 se 2. světová válka chýlila ke svému konci. S nadějí na osvobození byly spjaty také naděje na obnovu republiky, jen se tak „ trochu“ míjely představy obou exilů, jak toho londýnského, tak moskevského.

Po jednáních v Moskvě vznikl a byl podepsán program, který je nazýván Košickým vládním programem. Obnova demokratického státu – tak obtížně definovatelné třetí republiky – měla teoreticky znamenat především obnovu demokratických institucí a způsobu správy státu. Jaký byl v tomto pohledu Košický vládní program?

Gottwaldův lékař Haškovec za ním chodil na recepcích a bral mu číše. Po jeho smrti byl odsouzen

Vladimír Haškovec

Být po boku mocných mužů v totalitních státech se nevyplácí. Z pomyslných výšin se může dotyčný velmi lehce dostat dolů a může skončit i ve vězení. Nejsou to ojedinělé případy, přesto svou absurditou ohromují i v současnosti. Takový byl i životní a profesní příběh lékaře Vladimíra Haškovce.

Moskevská jednání

První zajímavostí je, že veškerá jednání probíhala nikoliv v Košicích, ale v Moskvě na jaře 1945. Právě tam byl celý text dojednán. „Byl relativně hodně dlouhý. Účastníci čekali na osvobození prvního velkého města, tím byly Košice. A tam byl zveřejněn a podle toho nazván Košickým,“ vysvětluje host pořadu Petr Pithart a dodává:

„Přinášel výslovný zákaz opozice a povinnou loajalitu vůči Sovětskému svazu. Počet stran byl limitovaný. Když politologové hledají pro tento systém pojem, uvádějí ‚omezená pluralita‘, ale to je nonsens, nic takového neexistuje.“

Jak je možné, že komunisté hráli takový prim? „Demokraté tam přijeli s trpkou odevzdaností, neměli nachystáno vůbec nic. A je to úplně nepochopitelné. Že nemuseli mít představy o své síle, to chápu, ale že neměli nic připraveného, to nechápu,“ komentuje Pithart.

Dá se vše zvládnout rozumem?

Pak není divu, že v učebnici marxismu-leninismu z roku 1976 autorů Jiřího Grospiče, Jaroslava Chovance a Juraje Vysokaje bylo uvedeno: „Pro vytváření lidově demokratického mechanismu bylo významné, že se buržoazii nepodařilo zachovat třídně politickou kontinuitu buržoazních ústavních institucí, vrcholných státních orgánů, kromě instituce prezidenta republiky.“

A právě Edvard Beneš – zastávající onu instituci prezidenta republiky – je postavou, která byla do značné míry odpovědná za tehdejší dění. Právě on byl tím, kdo se natolik poddal vůli komunistů, že bez jakýchkoliv diskusí přistupuje i na jejich personální požadavky. A tak musí skončit do té doby loajální muži, kteří mu stáli po boku, například generál Ingr, zpravodajec František Moravec nebo agrárník Ladislav Feierabend.

Byla první republika jen Masarykova a Benešova? Na Antonína Švehlu se mělo zapomenout

Antonín Švehla, politik, jeden z Mužů 28. října 1918 (* 15. 4. 1873 Praha; † 12. 12. 1933 Praha)

První československá republika trvala pouhých 20 let, přesto se k ní v řadě témat vracíme. S její existencí bývají spjata jména vrcholných politiků, nejčastěji pak T. G. Masaryka nebo Edvarda Beneše. Ale jedním z politiků, kteří byli pro dané období klíčovými, byl také Antonín Švehla.

Celý politický systém byl podivný. Národní fronta, která měla být zásadně jednotnou, zahrnovala pouhé čtyři politické strany, z toho dvě socialistické a jednu komunistickou, a tak trochu navíc byli lidovci. Do toho systém zájmových organizací, od svazu zahrádkářů po svaz mládeže. Agrární strana nesměla být obnovena.

„Protože to byla úspěšná prvorepubliková pravicová strana, která měla skoro všechny premiéry – připomeňme také Antonína Švehlu – a tady se střetává myšlení demokratů s Edvardem Benešem. Ten byl posedlý myšlenkou, že mají být jenom tři strany. To bylo ale typické sociální inženýrství. A navíc věřil tomu, že vše se dá zvládnout rozumem, a to tím jeho.“  

Byla jiná cesta?

Historik Igor Lukeš ve své knize Československo nad propastí uvádí: „Když byl Košický vládní program zveřejněn, kolaborantské noviny vydávané v okupované Praze naznačily, že kdyby Rudá armáda Německo porazila a zemi od nacistů osvobodila, stal by se Gottwald diktátorem, zatímco Beneš by byl jen figurkou.“ Co dodat, snad jen to, že diktátoři mají velmi podobný způsob myšlení a konání.

Byla jiná možná cesta, než k únoru 1948? Jak je možné, že obratnost a také agrese komunistů stále nabírala na obrátkách, symptomy byly zřejmé, ale demokraté „si nechali všechno líbit“? „Kdo nesl odpovědnost? S velikým odstupem to bylo dáno tím, jak končila 2. světová válka. Ale také způsobem, jak šli demokraté té porážce vstříc. Jde nejen o to, zda vyhrajete či prohrajete, ale také jakým způsobem prohrajete.“

Říkává se, že demokracie není cíl, ale cesta. Že je to nekončící proces, ve kterém je třeba chránit demokratické instituce, demokratické principy státu a především svobodu. Události spjaté s  Košickým vládním programem mohou být vykřičníkem, jak lze zdánlivě lehce o demokracii přijít, a není to pouze historické téma.

Pořad Košický vládní program znamenal obnovu demokracie?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl Petr Pithart, režii měl Michal Bureš.

autor: ide
Spustit audio

Související