Zvolení členů Rady České televize

Neznamená to automaticky, že Rada musí zvolit Balvínova nástupce správně, ale mohla by přinejmenším lépe čelit tlakům, kterým málem podlehl tento orgán v posledním složení. Letos v únoru, doslova "na poslední chvíli" nakonec radní nevybrali žádného ředitele. Když ale předtím nechali do finálového duelu postoupit kandidáty, kteří budili dojem, že jsou protlačováni lobbisty z okruhu soukromých televizí.

Nejblíže k postu generálního ředitele měla přitom bývalá programová šéfka TV Prima, Jana Kasalová, jíž scházel ke zvolení jediný hlas. Tento neúspěch Rady, (pro mnohé to ovšem bylo naopak vítězství), přiměl bezprostředně dva členy k rezignaci: ředitele Národní galerie Knížáka a novinářku z Českého rozhlasu Weissovou, kteří se netajili názorovou blízkostí s ODS. Rada, které už předtím scházelo několik členů, se po odchodu dvou výše jmenovaných stala neusnášení schopná a proces výběru generálního ředitele se na čtvrt roku zcela zastavil.

Televize samozřejmě fungovala dál pod vedením prozatímního šéfa Klimeše, ale vesměs v ní panoval pocit bezvládí - šéfové dramaturgických i produkčních skupin si stěžovali, že v dané chvíli nemohou začít pracovat na nových projektech, neboť ty se prozatímnímu vedení nechce příliš schvalovat. A tak se v podstatě stále jen vše odkládalo.

Takový stav je jak nepříjemný, tak dlouhodobě neudržitelný. Česká televize je na to decimována výměnami na ředitelském postu už přes pět let. Poté, co Rada pod vedením mediálního odborníka Jana Jiráka odmítla, aby ve funkci pokračoval i v dalším období zřejmě úspěšný Ivo Mathé, instalovala za něho lidsky i profesně nezkušeného mladého žurnalistu Puchalského. Tomu se ovšem nedařilo prakticky vůbec a tak ho poměrně brzy vystřídal rovněž mladší, ale už zraleji působící manažerský typ, Dušan Chmelíček. Mezitím ale došlo k výraznému obměnění televizní Rady, volené většinou podle přání stran opoziční smlouvy a ta bez zvláštního důvodu vyměnila Chmelíčka za, dnes už legendárního, Hodače.

Co následovalo je známo víc než dobře. Hodače, jenž krátce předtím kontroverzně působil jako šéf zpravodajství, odmítly televizní odbory a v neobyčejně vzedmuté vlně veřejných protestů a emocí došlo ke stávce pracovníků a zároveň k nešťastnému pokusu ovládnout televizi silou z ředitelovy strany. Spor se záhy zpolitizoval a znamenal roztržku i uvnitř dvojbloku opoziční smlouvy. Zejména někteří politici ODS, především předseda Sněmovní mediální komise, Langr, hájili Hodačovo setrvání v ředitelském křesle i ve chvíli, kdy už to bylo zcela

V pozadí televizní krize se přitom rýsovaly zájmy soukromých televizních provozovatelů. Ve hře byl nejspíš druhý kanál České televize, o jehož privatizaci mohli mít lidé kolem NOVY a Primy logický zájem. Pak by totiž televizní, a tedy reklamní trh, ovládli takřka monopolně. Hodače i jeho pravou ruku Bobošíkovou udržet ve vedení možné nebylo, ale narychlo novelizovaný zákon o České televizi zakládal na pokračování bezútěšného stavu.

Do České televize politikové stále mohli nepřímo dál zasahovat právě prostřednictvím jimi volené Rady. Pád pokračoval i po jmenování příštího stálého ředitele Balvína, jehož působení bylo komplikované. Balvínovi se nepodařilo dostat na svou stranu, nyní už bitvou ošlehané odboráře, a různé chyby činil vysloveně sám. Když například koupil za záhadných okolností přenosový vůz od ČNTS a tím, že nepodepsal včas převod peněz, nechal na ČT dopadnout několika milionové penále, které mohl leckdo chápat jako pokus o korupci. Anebo když nařídil instalovat zpravodajskou techniku, aby zjistil, zda někdo nedělá na drahém technickém zařízení soukromé zakázky.

Monitorováni byli tím pádem i lidé, kteří s tím neměli nic společného a které přesto ředitel, de facto, odposlouchával. Balvína vybrala do funkce konkrétně nová jmenovaná Rada, ale i ta s ním nebyla spokojena. Nemohla hlavně dost dobře přijmout fakt, že Balvín nehodlá, i přes několikeré doporučení Rady, odvolat z funkce ředitele brněnského studia Drahoše, jehož počínání dělalo dlouhou dobu dojem, že považuje Krajské studio, za jakýsi druh rodinného podniku a Drahošova postava byla ostatně také na počátku oné známé televizní krize.

Před loňskými vánocemi Rada tedy Balvína sesadila, ale tak jako už několikrát, i nyní nebyla schopná po tomto "a" říci i jasné "b". Tedy vybrat šéfa skýtajícího naději, že vydrží ve funkci delší dobu, kterého by respektovali sami televizáci i odborná veřejnost, a který by přitom nebyl prodlouženou rukou některé politické strany. Někoho takového by nyní ovšem měla nalézt Rada o této středě, tak říkajíc, dovolená, čili v plném počtu patnácti. Na první pohled je doplněna novými jmény jako Ivan Binar, Petr Uhl a další tak, že v ní tlaky ze soukromé sféry těžko převládnou.

Ředitelkou České televize se asi nestane někdo jako Kasalová, ale zároveň, a to je jistě pozitivní, Rada nebude také vybírat ředitele nakloněného třeba současné vládní koalici. Musí tedy hledat mimo nejvyšší patra mediální scény a samozřejmě i mimo politiku. Nebude to tedy asi mít snadné, ale na druhé straně nejde o úkol nesplnitelný. Zvlášť když takto doplněná Rada může sama znamenat určitou záruku objektivnosti i pro ty kandidáty, kteří by se ještě před několika měsíci odmítli účastnit konkursu na jinak přece obzvlášť zajímavé místo.

Rada ovšem bude muset, podle všeho, nejprve zrušit doposud neuzavřený proces vybírání generálního ředitele. Únorové nezvolení totiž výběr neukončilo, jen došlo k jistému zmrazení. Teoreticky tedy zůstávají kandidáti z minulé volby stále ve hře. Zda jde tento tendr hladce ukončit, budou nejlépe vědět právníci, ale různosti juristických výkladů situace se Rada asi obávat nemusí. Jistě by ovšem neměla také zbytečně spěchat pod dojmem tlaku televizních zaměstnanců, politiků nebo veřejnosti.

Ono příslovečné, dvakrát měř, jednou řež, by totiž Česká televize nyní potřebovala ze všeho nejvíc. Neustálého střídání v ředitelské pracovně a tedy i na klíčových postech programových i ekonomických, si už užila víc než dost. Sněmovna ji nyní dala celkem slušnou šanci dočkat se důstojného a rozumného šéfa.