AntiNATO?
Úvodem tohoto stručného zamyšlení si připomeňme pár základních dat, Šanghajská organizace pro spolupráci je mezivládní uskupení, založené 14. června 2001 Čínou, Ruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem. Pozorovatelskými zeměmi jsou Mongolsko, Indie, Írán a Pakistán. Členské země zabírají téměř 30 000 000 kilometrů čtverečních (což jsou tři pětiny rozlohy Eurasie), na kterých žije přibližně 1 455 000 000 obyvatel.
Navíc jsou v této organizaci dvě světové mocnosti a navíc je na území Šanghajské organizace více zdrojů ropy a zemního plynu než kontrolují země OPEC. Díky tomuto se tato organizace stává stále silnějším hráčem na světové politické aréně.
Toho je si přirozeně vědomo i Rusko, kterému po pečlivě připravené gruzínské eskapádě hrozí mezinárodní izolace - přinejmenším ve velmi důležité euroamerické části světa. Právě proto ruský prezident Dmitrij Medveděv odlétal do Dušanbe s představou, že když evropské a americké struktury přinejmenším verbálně jednání Ruska v jihoosetské krizi odsoudí, tak se jeho země dočká alespoň tichého porozumění v alianci, která se směrem do světa prezentuje jako jisté Antinato.
Vyšlo to jen zčásti. Medveděvovi se sice podařilo protlačit gruzínskou krizi na pořad jednání, a to i přesto, že původně se s ničím takovým přirozeně nepočítalo, ale to bylo zhruba všechno. Dalších pět členských států tohoto stále důležitějšího společenství komentovalo v závěrečné deklaraci nejnovější mezinárodně-politickou krizi celosvětového dosahu dosti rozplývavě. Vyjádřilo "hluboké znepokojení", volalo po "dialogu, vedoucím k urovnání konfliktu" a pokud snad Moskva chtěla najít nějaké porozumění, dočkala se jen věty, že "členské země Šanghajské organizace pro spolupráci vítají schválení šesti zásad zažehnání krize v Jižní Osetii, schválených n 12. srpna 2008 v Moskvě, a podporují aktivní roli Ruska při napomáhání míru a spolupráci v dané oblasti".
To je ale všechno. V závěrečné deklaraci není ani zmínka o genocidě na jihoosetském obyvatelstvu, na níž Moskva v Dušane dosti dlouho trvala, ani věta o gruzínské agresi, která by - alespoň na půdě tohoto paktu - ruský zásah v Jižní Osetii a Gruzii legitimizovala. Především se ale Moskvě v Dušanbe nepodařilo dosáhnout souhlasu s vlastním uznáním nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie. V tomto ohledu zůstává Moskva ve světě i nadále osamělá. A zřejmě ještě dosti dlouho zůstane.
Pokud se snad Rusové domnívali, že na východ od jejich metropole sklidí větší porozumění než v západní části Evropy, tak se trochu přepočítali. Aliance, skládající se ze šesti zemí, má jen dva opravdu mocné členy, a těmi jsou Rusko a Čína. Zbylé čtyři středoasijské země jsou tu takříkajíc jen do počtu. Druhý důležitý hráč, ale na tomto poli ještě spíše protihráč, tedy Čína, se už po desetiletí potýká s vlastním separatistickým problémem, a tím je ostrov Tai-wan. Bylo tedy bláhovostí se domnívat, že by právě Čína jakýkoli separatismus podpořila nebo dokonce schválila.
Výsledek summitu v Dušanbe je proto vlastně docela povzbudivý. Antinato nezafungovalo tak, jak Rusové patrně doufali, a to pro ně znamená, že nebezpečí izolace, v níž se mohou ocitnout, je větší a univerzálnější než sami očekávali. Bude proto zajímavé sledovat, jak na deklaraci z tádžického hlavního města už v nejbližších dnech zareagují.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
