Běloruská světla a stíny

Žert zazněl sympaticky, ale zároveň naznačil, že účastníci Fóra velmi dobře vědí, jak na tom současná běloruská opozice je. V Milinkevičovi samozřejmě získala ideálního, osobně velmi sympatického, ba charismatického vůdce, ale její možnosti jsou přísně vzato velmi omezené. Běloruská politická opozice se ani v loňské prezidentské předvolební kampani prakticky nedostala do médií a jak tehdy pan Milinkevič řekl v půlhodinovém rozhovoru pro Český rozhlas 6, nějak ovlivnit mohl jen ty voliče, s nimiž se dostal do přímého kontaktu. Výsledek tohoto téměř marného konání je dobře znám: běloruským prezidentem se znovu stal Alexandr Lukašenko a jak se zdá, přestane jím být až ve chvíli, kdy si to sám bude přát.

Z hodně povrchního pohledu se pro pamětníky nabízí srovnání Běloruska s totalitním Československem. Někdejší československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier nechtěl současnou situaci v Bělorusku s naší docela čerstvou historickou zkušeností příliš srovnávat, ale pak si zřejmě uvědomil, že jisté porovnání možné je. Citujeme: "Oni jsou poučenější, jenže Lukašenko to přesto drží pevnou rukou. Navíc má stále podporu většiny obyvatel například na vesnicích, kteří nemají žádné informace," poznamenal Dienstbier. Milinkevič a další stateční lidé však podle něj začínají běloruský systém pomalu reformovat. Otázkou ovšem je, v čem ta reforma spočívá. Rozhodně bychom neměli zapomínat, že lidé jako Milinkevič nebo další opoziční prezidentský kandidát Kazulin, který po loňských volbách skončil dokonce ve vězení, jsou v mezinárodním kontextu mnohem známější než v samotném Bělorusku. Pokud tohle nevíme, jsme jen těžko schopni porozumět, jaké jsou reálné šance oné odbojné, ale zatím hodně malé části běloruské veřejnosti.

Jiná věc je, že ani sám běloruský diktátor to nemá snadné. Ve čtvrtek v Minsku potvrdil záměr, inzerovaný už loni - totiž že Bělorusko by mělo už do roku 2015 vybudovat a otevřít vlastní jadernou elektrárnu, která by snížila osudovou závislost Minska na ruském plynu a ruské ropě. Pomineme-li fakt, že běloruská jaderná elektrárna má stát v Mogilevské oblasti, před dvěma desetiletími těžce postižené následky černobylské havárie a že Lukašenko musí argumentovat faktem, že kolem je stejně plno atomových elektráren ukrajinských a ruských, jistý symptom diktátorových obav to přece jen je. Lukašenko dobře ví, že v tuto chvíli je díky neukojitelnému běloruskému energetickému hladu libovůli Kremlu vydán na milost a nemilost. Moskva Bělorusko nutně potřebuje jako strategické předpolí v zatím tiché konfrontaci se Severoatlantickou aliancí. Kdyby se ale rozhodla, že pro tento účel by se jí v Minsku hodilo jiné vedení než to lukašenkovské, tak by se Alexandr Grigorjevič zřejmě se zlou potázal.

Na druhé straně je ovšem fakt, že liberálně orientovaná běloruská opozice se dnešním moskevským autokratům asi taky příliš nezamlouvá, protože je příliš prozápadní. A tak odhadovat, jaké má Ruská federace s Běloruskem záměry, je velmi obtížné. Jak už to tak v podobných režimech bývá, asi se nakonec bude muset zhroutit sám od sebe, což pro řadové Bělorusy není právě nadějná vyhlídka.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .