Bez konkrétního výsledku
se včera z Paříže do Kyjeva vracel ukrajinský prezident Viktor Juščenko. Pokud snad doufal, že se dočká alespoň naděje, že by se jeho země jednou (byť nepříliš brzy) ocitla v dnes sedmadvacetičlenném společenství evropských národů, musel být zklamán. Evropská unie slíbila Ukrajině v rámci upevňování vzájemných vztahů zahájení jednání o bezvízovém styku, který by ukrajinským občanům otevřel unijní hranice pro volný pohyb po sjednocené Evropě.
Závazného slibu přijetí do Unie se však Ukrajině nedostalo. Ostatně v současné nepříjemné konfrontaci Rusko-Západ, která se rozhořela kole rusko-gruzínského konfliktu vypadají ukrajinské evropské naděje - i když se to těžko říká - víceméně jako bláhovost.
Důvodů evropské zdrženlivosti je hned několik, ale uveďme si alespoň ty nejdůležitější.
Jeden rozhodně tkví v oné zatím jen virtuální rusko-euroatlantické konfrontaci samé. Nikolas Sarkozy musel včera v Paříži před novináři přiznat, že pondělní pětihodinová jednání v Moskvě byla velmi obtížná. Francouzský prezident si ale z mariendorfského paláce nedaleko Moskvy přivezl Medveděvův slib, že ruská armáda do jednoho měsíce vyklidí bytostně gruzínská území a své vojáky, jež vytrvale označuje za mírotvorce, ponechá jen na sporném jihoosetském a abchazském území. Na to, co si podobný slib prezident země, která má v rozčileném sporu zatím jasně navrch, nechal stát, v Paříži jaksi nepřišla řeč, ale je nepochybné, že Rusové si při všech podobných jednáních přejí, aby byl Západ při své expanzi do postsovětského prostoru přece jen zdrženlivější. Proto v Paříži došlo jen na ono klasické "dohodli jsme se, že se někdy v budoucnu dohodneme". Ono budoucno přitom nastane nejdřív v příštím roce, kdy má EU podepsat s Ukrajinou asociační dohodu o větší integraci této země do unie. Takový dokument sice naznačí možnost budoucího členství Ukrajiny v unii, ale ne automaticky. Zoufale lavírující francouzský prezident se tedy takříkajíc chce zachovat jak směrem do Moskvy, tak směrem do Kyjeva - a podle toho taky onen včerejší pařížský nevýsledek vypadá.
Druhý problém vyvěrá z povahy ukrajinské politické scény samotné. Ta je od oranžové revoluce pronásledována téměř pravidelnými krizemi, vyplývajícími v podstatě z Juščenkova ústupku z roku 2005, kdy své prezidentství s Viktorem Janukovyčem a Leonidem Kučmou vyměnil za tzv. ústavní reformu, která už od počátku roku 2006 oklešťuje pravomoci ukrajinského prezidenta ve prospěch vlády a parlamentu. Což je koneckonců i jádro nejnovější krize, v níž se tak Juščenko brání realizaci principů, na něž před necelými čtyřmi lety sám přistoupil.
Třetím problémem je bezesporu Viktor Juščenko sám. Tento ekonomicky vzdělaný a jazykově vybavený politik evropského střihu sice byl skvělým symbolem revoluce, která ho nakonec vynesla k moci, ale v následujících letech se velmi často projevila jeho nerozhodnost, za niž býval kritizován už jako Kučmův premiér, střídaná sklonem k některým až iracionálním krokům. Posledním z nich je bezesporu vystoupení jeho strany Naše Ukrajina-Lidová sebeobrana z vládní koalice. Pro rozhodující proprezidentskou sílu, která má i po umělém posílení právě zmíněnou Lidovou sebeobranou z loňského roku jen kolem tří procent voličských preferencí, se podobný krok rovná politické sebevraždě.
I kdyby tedy Západ jevil větší snahu po integraci Ukrajiny do společné Evropy, než to prokázal včera v Paříži, bude si muset počkat na to, jak seriál krizí na Ukrajině skončí (pokud někdy skončí). Aby se vědělo, s kým se v Kyjevě vlastně má jednat.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
