Bez reformy hlasování unie nepřežije
V Bruselu nám v těchto dnech při diskusi nad návrhem euroústavy naši volení zástupci opět předvádějí, jak to vypadá, když se hájí národní zájmy. ODS dala přitom už předem a písemně najevo, že ať to dopadne jakkoli, její poslanci se tím napříště nebudou cítit vázáni. Žádnou euroústavu prý podle nich nepotřebujeme. To je pravda jenom napůl: v návrhu euroústavy je totiž obsažena klíčová dohoda o tom, jak se napříště mají vážit hlasy jednotlivých členských států.
Zrekapitulujme si, oč konkrétně jde: Všem je jasné, že bez pružnějšího a spravedlivějšího mechanismu hlasování než je ten, který se provizorně dohodl v Nice, nebude unie s pětadvaceti členy fungovat. Tenkrát pro něj totiž řada zemí hlasovala jenom proto, aby neohrozila přijetí nových členských států. O schůdném kompromisu se pak víc než rok diskutovalo v konventu, který vypracovával návrh ústavy. Navzdory předjednání však nebyl na loňském summitu Evropské unie návrh ústavy schválen, a tím pádem zůstal beze změny i provizorní rozhodovací mechanismus.
Proti dohodě konventu, aby při hlasování v Evropské radě bylo zapotřebí dvojí většiny, a padesáti procent členských států a zároveň šedesáti procent obyvatel, se tehdy vzbouřily Polsko a Španělsko. Návrh nové evropské ústavy se na jednací stůl dostal teprve poté, co Německo naznačilo, že by se spokojilo s dvojí většinou padesáti pěti procent států i obyvatel unie.
Procentuální posun oproti návrhu konventu vypadá zanedbatelně, ale není: Nadpoloviční většina států spojená se šedesáti procenty obyvatelstva totiž ve skutečnosti znamená, že by například Německo společně se dvěma dalšími velkými státy unie jako je Itálie nebo Francie mohlo zablokovat jakékoli rozhodnutí. Při padesáti pěti procentní většině už by na to ale nestačilo.
Evropští diplomaté právem doufali, že německý ústupek přiměje Madrid a Varšavu ke změně stanoviska. To se skutečně začalo rýsovat. Jisté to ale do poslední chvíle nebylo, protože právě středně velké země mohly snadno přijít na myšlenku, že při snížení prahu pro většinová rozhodnutí bude pro ně organizování účinného odporu ještě obtížnější.
Mezitím se ovšem na obzoru vynořily ještě další sporné body, které ohrožovaly přijetí návrhu evropské ústavy. Šlo v prvé řadě o omezení práva veta. To hraje klíčovou roli v současném konfliktu o výši daní z příjmů firem, kterou by německý kancléř nejradši - podobně jako je tomu například u DPH - celoevropsky sladil. Proti tomu se kromě nových členských zemí postavily Irsko a Británie. Národní veto v oblasti daní považují tudíž za jeden z klíčových požadavků pro svůj souhlas s evropskou ústavou. A nepřímo tedy i s mechanismem hlasování. Situace se před červnovým summitem komplikovala každým dnem.
Hrozba rozpolcení Evropy, kterou mnozí právem viděli ve sporu o ústavě na obzoru, přitom nesmí mýlit: jednotlivé integrační kroky se doposud vždycky rodily v křečích a bolestech. Proces slaďování zájmů jednotlivých zemí ani jednoduchý být nemůže. Tím spíš, že členských zemí je dnes skoro dvakrát tolik než jich bylo doposud. Staří a noví partneři si na sebe budou muset prostě zvyknout a naučit se spolu žít.
Euroústavy by ovšem bylo škoda i z jiných důvodů: v textu je totiž řada článků, které se mohou týkat každého z nás. Konkrétně je zakotvena například Charta základních práv a svobod občanů Evropské unie, která musí být respektována jak institucemi Evropské unie, to znamená komisí, radou a parlamentem, tak i jednotlivými vládami nebo soudy členských států. Na tento seznam práv občanů Evropské unie se lidé budou moci odvolávat, a to eventuálně i u soudu.
Občanský prvek v architektuře unie posiluje rovněž článek 46, který pojednává o evropské lidové iniciativě. Jejím prostřednictvím mohou občané Evropské unie vyzvat Evropskou komisi ke změně či přijetí nových zákonů. Větší roli by ale napříště měly hrát i národní parlamenty. Ty musejí být podle návrhu evropské ústavy například automaticky informovány o všech legislativních záměrech Evropské komise včetně zápisů z jednání rady ministrů, aby mohly účinně kontrolovat tak zvaný princip subsidiarity.
Jakmile by se některý národní parlament domníval, že se Evropská unie chystá jednat o něčem, co by se mohlo rozhodnout doma, může vytáhnout tak zvanou "žlutou kartu" a požádat evropskou komisi, aby takový legislativní návrh přehodnotila, případně stáhla. Pokud by byl dotyčný zákon přesto přijat, mohly by se národní parlamenty obrátit na Evropský soudní dvůr, aby přezkoumal, jestli se Brusel neplete do věcí, které mu nepřísluší. Euroústava tedy posiluje nejen práva občanů, nýbrž i národních států. Doposud totiž národní parlamenty na evropské úrovni žádné velké slovo neměly.
