Boj o zdanění uvnitř EU bude tvrdý
Za jeden z nejšílenějších nápadů, který se kdy v Evropě objevil, označil prezident Václav Klaus během své současné návštěvy Libanonu návrh německého kancléře Schrödera na slaďování daní uvnitř Evropské unie. Podle Klausových slov si musí každá země sama rozhodnout, jakou míru zdanění unese její ekonomika. Vysoké daně si prý mohou dovolit jen bohaté země, ale chudším nezbývá než je snižovat.
Faktem je, že německý kancléř kritizoval přistupující země za nízké sazby daní z příjmů a už předtím naznačil, že nové členské státy by mohly mít kvůli své daňové politice problémy při jednáních o penězích z Evropské unie na regionální pomoc. Podle Klause je Schröderův postoj ale na druhé straně pochopitelný. Německý ekonomický výkon není, cituji, už 15 let nijak velkolepý, takže není divu, že kancléř začíná být nervózní.
Nutno dodat, že ovšem zdaleka není sám. První, kdo pro sjednocení daňových sazeb pro firmy v rámci Evropské unie v Německu volal byl ze směrodatných politiků bavorský premiér Stoiber, a ten je z naprosto opačné politické stáje než kancléř Schröder. Nižší zdanění firem na východ od německých hranic, a dodejme, že čím dále na východ, tím více se vlády předhánějí ve výhodnějších podmínkách pro investory, nazývají němečtí politici stále otevřeněji daňovým dumpingem. Pod tlakem východních sousedů, kdy Polsko a Slovensko snížili daňovou zátěž firem na 19 procent a Maďarsko dokonce na 16 procent, přistoupilo na hru i Česko a postupně ji do dvou let sníží z 31 procent na 24.
V Německu jsou daně pro firmy 38 procentní a jen o procento či tři až čtyři jsou nižší v Itálii, ve Španělsku, ve Francii, v Rakousku nebo v Belgii. Tabulku daňových rájů v Evropě ovšem vede Irsko, které svou prosperitu založilo mimo jiné na tom, že nabízí firmám zdanění jen 12,5 procenta.
V nedávném rozhovoru pro Handelsblatt kancléř Schröder otevřeně přiznal, že dokud bylo v unii Irsko ojedinělým případem, dalo se to přežít. Po rozšíření to ale začíná být problém. Dodejme, že jde o problém, který má skutečně velice reálnou podobu. Nové členské země doufají, že budou svou infrastrukturou financovat nikoli z daní nýbrž ze strukturálních fondů Evropské unie. Do nich ovšem přispívají hlavně bohaté země. Německo například platí ze svých zdrojů celou čtvrtinu unijního rozpočtu. V praxi to pak vypadá tak, že se německé podniky stěhují do daňově výhodnějšího prostředí, jako v těchto dnech například výrobce brýlí Rodenstock z východobavorského Regenu do západočeských Klatov, zatímco na infrastrukturu v nových zemích Evropské unie mají ale ze svých vysokých daní přispívat ti němečtí voliči, kteří zatím o práci nepřišli
Schröderův, ale i Stoiberův požadavek, harmonizovat po DPH a po spotřební dani v rámci Evropské unie i daň z příjmů fyzických a právnických osob má tedy logiku. Na druhé straně naráží i uvnitř starých členských zemí Evropské unie. Odmítla jej již řada tamních politiků. Kromě Irska chce různé zdanění firem zachovat jako nástroj soutěže také Velká Británie. Premiér Tony Blair už řekl, že považuje národní veto v daních za jeden z klíčových požadavků pro Evropskou ústavu, od nichž nehodlá za žádných okolností ustoupit.
V bitvě o ústavu a zdanění firem tedy budou použity unijní finance jako hlavní zbraň. Z hlediska Berlína je naprosto jasné, že každé euro, které nováčci dostanou, musí být ušetřeno jinde. Německo své platby zvyšovat rozhodně nehodlá. Zvlášť, když nemůže počítat s porozuměním pro své snahy o harmonizaci daní z příjmu. Solidarita unie je před vážnou zatěžkávací zkouškou.
